HOKEJOVÝ SVĚT NEMÁ HRANICE

21.10.2015

Praha 21. 10. 2015

I ty můžeš jednou dělat, co tě baví, je třeba jen jít za svým snem a nesedět doma za pecí. V posledních letech se úroveň českého pozemního hokeje zvedla natolik, že nemalá skupina českých hráčů a hráček je konkurence schopných i v zahraničních, mnohem vyspělejších, hokejových ligách. Z mnohých jmenujme Báru Haklovou, Tomáše Procházku, Petra Bodnára, Richarda Kotrče nebo třeba Filipa Neussera. Tito „průkopníci“ pomáhají otevírat doposud přivřené dveře do hokejové Evropy, co více i světa. Tomáš Procházka se díky svým hokejových dovednostem podíval dokonce do Indie. Hrát v takové zemi neznamená jen zkušenosti na poli sportovním, ale především se jedná o zážitek životní. Zkušenosti, jak životní tak hokejové, jsou obrovskou výhodou do dalšího života. Nemluvme však pouze o hraní, velkou šanci mají například i schopní hokejoví rozhodčí. Pro příklad nemusíme chodit daleko a jmenujme Jakuba Mejzlíka, současného sekretáře hokejového svazu, který v Indii pískal nejvyšší mužskou soutěž.

Dnes vám přiblížíme hokejovou cestu pravděpodobně největšího talentu současného ženského hokeje Aničky Kolářové. Mohli jsme tento článek nazvat „Kterak Anička ke štěstí přišla“, ale tím bychom nebyli úplně přesní a spravedliví. Anička si svou pílí a odvedenými výkony v klubu a reprezentaci úspěchy zaslouží. Po přečtení následujících řádek pochopíte proč. Anička v současnosti studuje v anglickém Canterbury na St. Lawrence College a zároveň hraje hokej v nejvyšší anglické soutěži Premier League za Canterbury Ladies. Tato škola má fungující partnerský program s německým městem Hamburkem, ročně je v Anglii cca 8 německých studentů, kteří zde studují a hrají hokej. Podobnou spolupráci by chtěl zástupce tamního ředitele pan Simon Heard zavést i s Českým svazem pozemního hokeje.  Pro mnohé se tak otevírá zajímavá možnost jak na delší dobu ochutnat ostrovní hokejový i běžný život v historicky významném městě Canterbury.

Ale teď zpátky k Aničce. Vzhledem k tomu, že vyrůstala v pozemkářské rodině, nebylo vlastně nikdy pochyb o tom, jaký sport bude dělat. Díky tomu, že maminka trénovala žákovské týmy HC President, Anička začínala hrát hokej mezi nimi.

Aničko, pověz nám pár slov o svých hokejových začátcích

„Začínala jsem v klučičím týmu HC President, kde hráli mí bráchové, a kde mě i trénovala máma. Zůstala jsem tam až do žákovských kategorií. Nikdy jsem nechtěla jít hrát s holkami. Připadal mi jejich hokej nudný. A mě v tu dobu braly více autíčka než panenky.  Klučičí hokej mě naučil dravosti, chtít každý balón, protože když si balón sama nevybojuješ, tak ho nikdy ani nedostaneš. Především mi ale pomohl dostat se tam, kde jsem teď. Nikdy jsem nechtěla za spoluhráči moc zaostávat a nechtěla jsem, abych hrála jen ze soucitu, že jsem holka, ale abych na hřiště šla s tím, že týmu pomůžu, ne že se mnou na hřišti budeme mít o jednoho hráče míň. Tenhle chtíč mi snad vydržel až do teď. Snažím se udělat to nejlepší pro tým.“

V 11 letech jsi přestoupila do HC1946 Praga, kde působí dodnes i tvoje starší sestra Míša. Jak probíhala tato etapa?

„HC 1946 Praga byla jasna volba. Hrála tam sestra a tak bylo jednodušší zapadnout. 

Jak šel čas tak ve 12 (rok 2011) jsem dostala poprvé pozvánku do reprezentace U18. Bylo to pro mě překvapení. Nic takového jsem nečekala. Obří zkušenost, poprvé jsem zažila rychlost hokeje. V sezoně 2011-2012, kdy jsem se na jaře dostala do týmu, jsem začala hrát i extraligu. Byla to naše nejúspěšnější sezona. Moc dobře si pamatuji, jak jsme v semifinále porazily Rakovník, vzpomínám na zlatý gól a ve finále, kde jsme porazily Slávii na penalty. Ještě do teď si to ráda připomínám.“

Jak ti pomohl fakt, že je v týmu Míša?

 „Když jsem nastoupila do 1. extraligového zápasu, co si budeme povídat, byla jsem nervózní, až se mi ruce klepaly. Do teď si to vybavuju. Byl to nesnesitelný pocit. V tomhle mi byla Míša vždycky oporou. Den před zápasem jsme si o tom vždycky povídaly. Těsně před zápasem mi našeptávala "dáš gól, dáš gól". A ono se to občas vyplnilo. Kdyby nebyla se mnou v týmu, nikdy bych tam nezapadla tak rychle.“

Jak se vyvíjela tvá reprezentační kariéra?

„Po prvním představení v týmu U18 následovalo, pro mě první, mistrovství Evropy U16 A-divize. Další rok, 2013, mistrovství Evropy U18 v Santanderu. 2014, mistrovství Evropy U16 v Italii. Tam jsem si poprvé vyzkoušela roli kapitánky. Znamenalo to vzít zodpovědnost na sebe a dovést tým k vítězství. A to se mi, myslím, povedlo, umístily jsme se na 2. místě v A-divizi. V létě mě čekal ještě jeden hokejový turnaj, mistrovství Evropy U21 A-divize. Ohromná zkušenost. Hokej na jiné úrovni. Poprvé jsem si vyzkoušela jaké to je hrát proti elitě. Každý prohraný zápas nás posunul dopředu. Hledaly jsme vlastní chyby, které jsme
v dalším zápase už nedělaly.

Po turnaji bylo nominovaných 6 hráček, které mohly doplnit český národní tým žen a poprat se o nominaci na světovou ligu v Hradci. Podařilo se mi dostat do nominace, a tak jsem poprvé hrála za národní tým. Hřiště v Hradci mi celkem sedlo a mě se povedlo vstřelit 4 branky na turnaji. Poprvé jsem taky dostala ocenění nejlepšího hráče do 21 let.“

Rok 2015 je prozatím rokem obrovských úspěchů. Jsi nejen bronzovou medailistkou z halového MS, ale podařilo se ti postoupit s ženským týmem do top divize „áčka“, kde se český tým utká s těmi  nejlepšími evropskými  kluby  včetně Holandska a Německa.

„To je pravda. S rokem 2015 přišly halové turnaje. Nejprve halové mistrovství Evropy U21 v Praze. To se nám moc nevydařilo, ale přesto jsme se umístily na 5. místě. 2 týdny na to se konalo halové mistrovství světa, kam se mi povedlo nominovat po mém výkonu na turnaji v Praze. Bála jsem se, že prosedím celý turnaj na lavičce, že si nezahraju. Ale opak byl skutečností, zahrála jsem si v každém zápase a povedlo se mi i vstřelit branku. Poté v dubnu,  nastaly komplikace s kolenem a letní mistrovství Evropy bylo ohrožené. Po halovém MS jsem si nenechala dostatečný odpočinek a koleno bylo přetížené. Nejprve to vypadalo
na přetržený křížový vaz, ale nakonec, po měsíci, z toho vyplynul jen natažený křížový vaz a naprasklý meniskus. To se dalo s pravidelnou rehabilitací naposilovat a vrátit do normálu. Tudíž v červenci už jsem si mohla zahrát nejen na mistrovství Evropy U18, ale i na mistrovství Evropy žen v Praze. To pro nás bylo velmi úspěšné. Byla to taková naše cesta z “céčka” do “áčka”. Za účasti našich fanoušku se nám povedlo probojovat až do semifinále, které jsme zaslouženě vyhrály, a tím si zajistily postup na mistrovství Evropy žen v roce 2017 v Holandsku.“

Jak těžké bylo zapracovat se do týmu žen, kde působí mnohem zkušenější hráčky?

„Jestliže se mám vrátit k pocitům před mistrovstvím světa v Lipsku, tak mám husí kůži, jen když to píšu. Dlouho mi trvalo, než jsem tomu doopravdy uvěřila, že já v 16-ti letech budu hrát na mistrovství světa. Vždycky jsem se chtěla dostat do ženské halové reprezentace. Halu mám radši než venek. Cítím se při ní mnohem sebejistější. 

Došlo mi to až den před odjezdem, když jsme si do kufru balila dres se svým jménem na zádech. Že vlastně já budu hrát na mistrovství světa před stovkami diváků, ze všech koutů světa. Byla snad jen jediná věta, co mě přiměla přestat být nervózní. Říká mi ji máma před každým velkým zápasem. "Neboj se, ty nikoho zklamat nemůžeš, ty můžeš všechny jen překvapit". Byla jsem ráda, že mě holky vzaly hned mezi sebe. Vůbec jsem se necítila odstrčeněNejúžasnější pocit byl při semifinále nebo zápase o 3. - 4. místo. 5000 diváků v aréněO takové atmosféře se může hráči z Česka jen zdát. Neskutečné. Přeju to každému alespoň jednou zažít.“ 

To nejlepší nakonec. Úspěšná sezóna ti přinesla příležitost vycestovat do země posledních evropských šampionek a hrát hokej v krásném historickém městě Canterbury.

Díky úspěšnému roku se mi povedlo dostat se, až tam kde jsem teď. Do Anglie. Hraju tu nejvyšší anglickou ligu za Canterbury Ladies, kde hraju po boku Sussannah Tawnsend. Zároveň tu studuju školu, kde mě trénuje zkušený Kwan Browne.

Jak se vlastně Češka dostane do anglického týmu?

V létě po ME skupiny B v Praze si rodiče povídali s Chrisem Faustem o právě skončeném mistrovství
a i o tom, že by bylo dobré zahrát si v zahraničí. Chris pro mne získal kontakt trenérky, která mne chtěla
vidět -  Jen Wilson z Jižní Afriky. Hrávala za jihoafrický nároďák a byla třikrát na Olympijských hrách. Teď je trénérkou družstva žen  Canterbury  v anglické Premiere Division a současně  je talent scout (hledač talentů) pro anglické školy. Byla jsem s ní v kontaktu (Chris jí poslal moje videa z nároďáku). 
Nakonec její kolega Kwan Browne, který je trenérem mužů v Canterbury, anglické U21,  asistentem 
u mužského nároďáku Anglie  a také trenérem  na střední škole St. Lawrence College, mi na této škole zajistil místo. Škola mi nabídla stipednium s tím, že budu hrát hokej za školu i za Canterbury v Premier Division.
Můj důvod  odchodu do Anglie byl sice hokej, ale nechtěla jsem přijít o rok studia gymnázia u nás  (to by znamenalo přerušit na rok školu). Dopadlo to tak, že rok studia tady, se mi bude počítat i v Praze.

A život v Canterbury mimo hřiště?

Na koleji bydlím společně s dalšími sedmdesáti holkami. Budova je součástí obřího komplexu kampusu,
kde jsou další tři koleje pro kluky a pro děti do jedenácti let. Britský školní systém je úplně něco jiného než
u nás. Tento rok se připravuji na AS-levels, což je něco jako ročník před anglickým maturitním ročníkem. Studuji Anglinčtinu, Francouzštinu,  Art&Design a Physical education (historie sportu, zdraví člověka, fungování svalů, anatomie atd.). Ve třídě je maximálně 5 studentů. Na každý předmět máme 2-3 profesory. Neprobírá se nic nového, dokud všichni látku nepochopí. Je to tady dost tvrdé, buď škola, samostudium pod dozorem, nebo hokej. Volno mám jen v neděli, protože škola je i v sobotu (pro mě ne, máme zápasy v lize). Moc se mi tu líbí a jsem ráda,  že toho všeho můžu být, prozatím, součástí.

Poslední věta našeho emailového povídání s Aničkou hovoří za vše. Pojejím přečtením okamžitě pochopíte proč je Anička tam kde je. Nedalo nám ji s vámi nesdílet:

„ Ono si říkáte, proč to všechno tak prožívám. Vždyť je to jen sport, ale je to právě TEN sport, pozemní hokej, který já tak miluju a každá chvilka, kterou strávím na hřišti,  je pro mě k nezaplacení!!!“

 

 -luk-

pozemnihokej.cz > Kluby > Články > HC 1946 Praga > HOKEJOVÝ SVĚT NEMÁ HRANICE
Loading...

HC 1946 Praga

Stránkování

12 >
 
 
Loading...

HC 1946 Praga

Stránkování

12 >
 
 

 

Výsledky
Načítám...
 
Pozvánky
Načítám...