Můj malý "OLYMPIC DREAM"

10.4.2011

Nový design hřiště pro OH v Londýně 2012Nový design hřiště pro OH v Londýně 2012
Nový design hřiště pro OH v Londýně 2012

Žiju si svůj olympijský sen. Sen o úsměvu na tváři.

Olympiáda… co víc si sportovec může přát? Je to dozajista to nejvíc, kam se může dostat. Už v dávných dobách staří Řekové bojovali v různorodých disciplínách. Současné hvězdy jako jsou Michael Johnson, Mark Spitz, Bjorn Daehlie, Věra Čáslavská nebo Michael Phelps jsou pro mnoho z nás vzory, které dosáhly mety nejvyšší.  Možná budete namítat, že např. tenisté to mají jinak. OK, zeptejte se ale Rogera Federera na jeho největší sportovní zážitek. Dozajista odpoví, že to byla medaile na olympiádě ve čtyřhře a celá atmosféra her pod vlajkou s pěti kruhy. Co golfisté a Tiger Woods? Není přece náhoda, že právě ikona jednoho z nejkonzervativnějších sportů na naší planetě dlouho bojovala o zařazení golfu na OH. Olympiáda je prostě a jednoduše fenomén. Nejvyšší bod pyramidy. Vrchol Mt. Everestu. Tajný cíl a velký sen. Jak pro hráče, trenéry, realizační týmy, tak pro oficiály, rozhodčí nebo organizátory.

Stejně jako snad každý malý sportovec jsem snil o tom, jak si zahraju na olympiádě. Můj sen posilovalo to, že jsem měl možnost každý den si olympijskou medaili prohlédnout a šáhnout si na ní. Nad mou postelí visící stříbrná olympijská medaile mojí maminky mi dávala naději, že to není nadlidský úkol. Realita se však postupem času, stejně jako pro 99,9 % všech sportovců světa, stávala neúprosnější a neúprosnější. I proto jsem se rozhodl skončit se sportem, který jsem dělal od svých pěti let. I proto jsem přestal hrát fotbal.

Útěkem z tvrdé a drsné reality fotbalového prostředí, kde se více než sportovní stránka věci často řeší ta finanční, pro mne byl sport, kde jsem od malinka vyrůstal. Pozemní hokej. Sport, který je v naší malé zemi v nadsázce nazýván jako rodinný. Věnuje se mu u nás okolo dvou tisíc lidí, a proto netrpí bolestmi  jeho velkých kolegů. Na fotbale a hokeji se setkáte s ambiciózními rodiči, kteří ze svých dětí chtějí mít nového Jágra nebo Rosického. Ve většině případů to rodina myslí s potomky dobře, ale často se bohužel stává, že z dětí vyrůstají pacholci, kteří si myslí a náležitě dávají najevo, že jim patří celá zeměkoule. Příjemné prostředí u nás menšího, ale ve světě velkého a respektovaného pozemního hokeje, pro mne proto bylo balzámem na duši.

Ve svých pětadvaceti letech jsem se sice smířil s tím, že si na olympiádě nezahraji, ale přesto jsem se  nechtěl  vzdávat své olympijské myšlenky. Začít hrát pozemní hokej a bojovat o účast jako hráč jsem zavrhnul hned z počátku, proto pro mne byla východiskem nabídka na řízení utkání jako ROZHODČÍ. V prvním momentu jsem si připadal jak blázen. Vždyť hokej jsem nikdy nehrál, jen ho sledoval jako divák, a teď ho mám v duchu pravidel pískat? Vzpomínkou na teenagerovská léta, kdy jsem řídil zápasy mých sester, jsem se však inspiroval a nechal se přemluvit. Vždyť o co vlastně jde - budu se snažit udělat co zvládnu, se spoustou hráčů se znám osobně, tak proč do toho nejít. Po absolvování několika školení jsem se úspěšně zabydlel na české rozhodcovské scéně a musím říct, že mě to i po čtyřech letech neskutečně baví. Všem začínajícím nebo ještě snad nerozhodnutým rozhodčím mohu pískání jen doporučit. Pokud budete přistupovat k hráčům jako k sobě rovným, nebudete se vyvyšovat a budete jim dávat svůj respekt, věřte, že oni Vám ho vrátí v plné míře. Neříkám, že to bude hned a že to budou všichni, ale postupem času, pokud bude Váš přístup správný, si s nimi dokážete vybudovat opravdu profesionální a ve velké většině případů i přátelský vztah. A o tom to vlastně celé je - o přátelství a setkávání se s lidmi, se kterými se rádi vidíte.

Možná se zdá, že jsem odbočil od tématu článku, ale chtěl jsem se s Vámi podělit o to, co vlastně pro mne "být rozhodčím" znamená.

K napsání těchto pár řádků mne inspirovala nejen olympijská myšlenka, ale především představení  projektu Evropské hokejové federace, UDP - Umpires development project, který pracuje s mladými rozhodčími z celé Evropy a pomáhá jim ve splnění jejich olympijského snu. Pro následující dva roky jsem také jeho hrdým členem. Vedle mne vybrala EHF i další čtyři zástupce nadějných rozhodčích - Xenii Ulrich z Rakouska, Sandru Wagner z Německa, Danielu Fischerovou ze Slovenska a Andrese Ortize ze Španělska.  Právě vidina zlepšení se, učení se nových věcí a snaha přiblížení se k olympijské naději mne vedla k tomu, že jsem ani chvilku neváhal, když mne Ana Tuero - šéfka evropských rozhodčí, oslovila během letošního MS v polské Poznani s nabídkou participace na projektu. Jméno Jean Duncan, jedné z nejlepších dam s píšťalkou současnosti jako mentora našeho projektu, pro mne byla jen třešničkou na dortu.

Na první meeting naší skupiny, který se uskutečnil ve Vídni od 8. do 10. 4. 2011, jsem proto jel s očekáváním něčeho nového, doposud nevyzkoušeného. Sám jsem si říkal, co tak asi očekávat, ale neměl jsem přesné informace a tak trochu jsem nevěděl, do čeho jdu. Už samotné přivítání  patronem projektu - Anou Tuero - a první seznamovací večeře pro mne bylo předzvěstí zajímavých momentů. Mentorka projektu Jean Duncan si spolu s kolegou Phillipem Schelekensem z Holandska, který ji  doplnil ve Vídni v roli zkušenějšího kolegy, připravila z našich informací jí zaslaných tzv. Human Bingo. Jednoduše jsme každý obdrželi list papíru, kde byly informace typu "Velký fanoušek kávy" nebo "Léto trávím na jachtě v Chorvatsku", a měli jsme pomocí otázek docílit toho, že nám bude jasné, ke komu daná témata patří. Musím říct, že to bylo vskutku inspirativní a místo klasického "suchého" poznávacího večera s otázkami typu "kdo jsi", "kolik ti je", "kde pracuješ", to byl večer plný smíchu a zajímavých informací. Nejen o nás, ale i o mentorech. To, že "pra-pradědeček" naší mentorky byl prvním misionářem tmavé pleti v Jižní Africe nebo že má kolegyně Xenia čekala o půlnoci před obchodem na sedmý díl Harryho Pottera, jsem opravdu netušil. S Andresem, mým spolunocležníkem, jsme si měli ještě dlouho co povídat.

Sobotní den začal krátkou procházkou a bohatou snídaní. Následovalo nastavení pravidel fungování a nastínění programu víkendu. Jedním z prvních bodů bylo podrobnější se představení nás samých. Nicméně opět formou mě neznámou a neskutečně zajímavou. Dostali jsme každý deset minut na to, abychom na papír formátu A1 nakreslili šest odpovědí na otázky: Jaké je Tvé oblíbené místo, Důležitá osoba v tvém životě, Co potřebuješ vylepšit na svém "pískání",  Jak vidíš sám sebe, Tvé důležité datum a jaká je tvá dosavadní kariera jako rozhodčího. Musím říct, že co obraz, to unikát. Následně si každý svůj výtvor představil a obhájil. Vskutku zajímavá forma představení sebe sama. Po lehkém obědu následovala další várka zdokonalování "body language" a komunikačních dovedností jako člověka i jako rozhodčího. Často jsme zde naráželi na paralely osobního a rozhodcovského života. Stanovování cílů, jejich plnění a následné vyhodnocování se v mnohém podobá reálnému životu každého z nás. Jako třešinka a nutné zlo celého víkendu nás navečer čekal "beep test" - fitness test fyzické zdatnosti. Všichni jsme ho však s přehledem zvládli a zaběhli požadovaný level. Večerní sledování utkání a následné hodnocení daných situací a rozhodčích při stylové večeři v centru Vídně pro nás bylo vskutku příjemným zpestřením dlouhého dne.

Nedělní ráno začalo podobně jako to předchozí. Po vyhodnocení soboty jsme pracovali na důležitých vlastnostech ideálního rozhodčího a následně jsme hledali cesty, jak sami vylepšit naše vystupování a rozhodování. V mnoha bodech jsme díky týmové práci  dosáhli zajímavých poznatků, které se nám v budoucích kariérách budou nesporně hodit. Mezi zajímavý trénink patřilo např. to, jak relaxovat v průběhu turnaje nebo cvičení zaměřené na oční kontakt. Závěrečným bodem byla opět hra - Jak se stát milionářem. Otázky byly mixem toho, co jsme za víkend prožili a toho, co jsme se naučili. Vše tedy opět probíhalo pod scénářem zábavy a hraní si. Následovalo krátké zhodnocení - co se nám líbilo, co jsme se naučili, co zlepšit do příště… Rozloučení a přání brzkého shledání bylo opravdu upřímné. Další meeting nás čeká na ME v Moenchengladbachu v srpnu letošního roku.

Právě sedím ve vlaku z Vídně kdesi před Brnem a jsem plný získaných dojmů a informací. Plné kupé lidí, vydýchaný vzduch, dvě hodiny za mnou, další dvě přede mnou. Zhruba šedesátiletá paní mi kouká přes rameno do notebooku a potutelně se usmívá. Ale i já mám úsměv na tváři. A o to tady přece jde. Pro tenhle úsměv na tváři to vlastně všichni děláme. Přesně pro něj a pro svůj olympijský sen jsem se právě rozhodl udělat maximum.  Mám cíl a budu o něj bojovat. V Londýně budu zatím jen v roli diváka, ale Brazílie - těš se na mne! Když to nevyjde tam, tak to bude zaručeně v Japonsku! A kdyby se to nepovedlo? Budu smutný, ale zároveň hrdý. Budu se moci podívat do zrcadla a budu vědět, že jsem pro svůj sen udělal vše, co bylo v mých silách.

A co Vy, také máte svůj sen? Tak pro něj žijte a bojujte! Pro ten úsměv na Vaší tváři se to přece vyplatí…!!!

created by: Jakub Mejzlík

pozemnihokej.cz > Rozhodčí > Články > Můj malý "OLYMPIC DREAM"

 

Výsledky
Načítám...
 
Pozvánky
Načítám...