Ohlédnutí se za turnajem v Japonsku

Turnaj skončil a všichni jsou v pořádku zpět v Praze. Hráči budou na Japonsko vzpomínat jistě hodně dlouho. „Nastal čas na ohlédnutí za turnajem, vyzdvihnout vítěze a pořádně zkritizovat poražené“.

To je asi nejčastější reakce, kterou jsem v minulých týdnech slyšel.

Očekávání byla velká. Podle světového žebříčku jsme byli nasazeni sice až jako pátí, ale výsledky z loňského roku naznačovaly, že bychom se mohli porvat o finále a dokonce o samotné místo na olympijských hrách. Hráči i vedení bedlivě sledovali výsledky našich soupeřů i plán přípravy, kterou absolvovali. Bylo jasné, že přístup k individuálnímu tréninku všech nominovaných musí být maximální a výkon v samotném turnaji bezchybný. Samotní hráči však cítili šanci v Japonsku uspět.

První dva zápasy s konečnými finalisty turnaje naznačily, jaká realita skutečně je. I přes to jsme, po těchto zápasech, všichni cítili veliký pokrok. Časy, kdy nás soupeři přehrávali celých 70 minut a my se ani jednou nedostali za půlku, jsou pryč. Ten kdo říká, že výsledek 6:0 resp. 6:2 v pozemním hokeji znamená debakl a porážku o 2 třídy, neměl možnost dnešní mezinárodní hokej poznat.
Nutno však říci, že i kdybychom podali náš nejlepší výkon, Japonsko a JAR, bychom v momentální formě neporazili. Důvodů je mnoho a nejsou pouze na straně hráčů či vedení týmu.

Po dvou prohraných zápasech není lehké se do turnaje vrátit, ale myslím, že jsme se s tím dokázali porvat – zejména po zápase s JAR, kde byl náš výkon opravdu dobrý.

Dodnes si nedokážu vysvětlit prohraný zápas s Rakouskem. Byl to ale odraz našeho týmu v celém turnaji – nedařilo se jednotlivým hráčům, kteří sice bojovali ze všech sil, ale neměli se o co/koho opřít. Kdo viděl ze záznamu zápas s Rakouskem, může potvrdit, že Rakušané krom jednoho trestného rohu a penalty neměli prakticky žádnou příležitost ohrozit naši branku. Náš tlak ale nebyl účinný. Šance jsme si vytvořili, ale ve finální fázi vždy chybělo něco, co tým celý turnaj postrádal.

Naše hra se sice stále zlepšovala, pořád jsme ale nemohli najít to vytoužené sebevědomí a klid, který po vítězném zápase přichází. Což se samozřejmě odráželo na psychice hráčů, kteří cítili stále větší tlak.

Můj osobní názor je, že konečně přišla vytoužená medializace pozemního hokeje před důležitým turnajem, ale hráči a vedení na tento tlak nebyli připraveni a nedokázali se s ním do poslední chvíle srovnat.

Turnaj byl rozhodně obrovským přínosem pro mužskou reprezentaci i pro samotný pozemní hokej u nás. Je však potřeba změnit hodně věcí, abychom jednou na OH mohli startovat.

Filip Neusser