Otevřený dopis

28.8.2017

Otevřený dopis

Nedávno jsem nlezl anketu na internetu, kterou na svém blogu (vpolu.blogspot.cz) zveřejnil Vlado Poludvorný.

Smyslem ankety je patrně zjistit, proč děti odchází od sportu, konkrétně od pozemního hokeje. Ač si myslím, že by bylo lepší zjistit, jaké naopak motivy způsobí, že děti či rodiče budou volit pozemní hokej před ostatními sporty, jeho blog považuji za skvělý počin, který by v nás měl rozpohybovat mozkové závity, a u mne se to podařilo. Rozhodl jsem se Vám všem napsat otevřený dopis, který není ani pochvalný, ani kritický, pouze bych rád, aby měl stejný efekt jako Vladův blog.

Před čase proběhla naším sportovním hnutím akce s pracovním názvem „Jak dál,“ kde byly načrtnuty body, o kterých sice nevím, zda se úspěšně realizovaly, ale vnímám pozitivně, že všichni máme zájem náš sport posunout dál a nestagnovat. Po delší době se ve mně usadily myšlenky, které se souhlasem Gina Schilderse potřebuji dát pryč, ventilovat je a podělit se o ně s Vámi zde na stránkách, případně dát inspiraci; kdo ví…

 

Tento otevřený dopis:

●     Píši v bodech, tak, jak to cítím,

●     nemá nic kritizovat,

●     nemá nic navrhovat,

●     nemá vytvářet návrhy ke změnám,

●     nechci ani žalovat, pomlouvat nebo být chytrý,

●     pouze chci svými myšlenkami dát život Vašim, vlastním; chci být inspirací.

●     Netuším, jaký bude mít tento text efekt, ale myslím to dobře.

 

1)      Rozhodčí v dresu

a.       Jakýkoliv zápas, který řídí postava v teplákách, džínách a volnočasovém tričku, nebo mikině, je dehonestován a jeho prestiž se výrazně snižuje jak u hráčů, tak u rodičů včetně trenérů.

b.      Já sám vnímám trikot rozhodčího jako mnohem větší autoritu, jako člověka, který má u mne respekt, a u hráčů (zejména dětí) zrovna tak.

c.       Protože má trikot, a ne bundu jako pan trenér na tréninku, dává to jejich dětským očím mnohem větší punc a důležitost zápasu.

d.      Má mnohem vyšší vážnost včetně rozhodnutí, která učiní, a myslím, že by každý oddíl měl oblékat všechny své rozhodčí na svých turnajích povinně do triček, stejně, jak je nosí oficiálně delegovaný sudí.

2)      Rozhodčí vs trenér

a.       Vždycky byly, jsou a budou konflikty mezi trenéry a rozhodčími ve všech sportech a ve všech soutěžích včetně Olympijských her.

b.      Nejčastějším sporem, co sleduji, jsou různé výklady pravidel plynoucí buď z jejich neznalosti, nebo nezaregistrování změn.

c.       Vysoce hodnotím počin Pražského svazu, který vydal ve formátu PDF brožuru k halovým soutěžím, kterou jsem si vytiskl a našel v ní všechno, co jsem potřeboval; a je to skutečně něco jiného, než wordovský, dokument.

d.      V brožuře jsou rozpisy, nasazení turnajů, můžou tam být změny pravidel, výklad pravidel, nasazení rozhodčích a jiné věci.

e.       Minimalizace sporů v zápasech by se mohla vyřešit tím, že školením rozhodčích neprojdou jen rozhodčí s licencí, ale i trenéři!

f.        Problém však nastane, když trenér, který se školení nezúčastnil, bude mít svůj, tedy jiný výklad pravidel…

g.      K čemu pak ale školení trenérů i rozhodčích je, když se na extraligový zápas dostaví pouze pan Hupcej, který navíc hodinu předem pískal I. ligu a také sám? Jakou pak úroveň v nejvyšší soutěži umíme vytvořit, pokud ani není „metodika oddílového recruit“, respektive kdo z nás ví, jak si vychovat vlastní rozhodčí, aby systém byl trvale udržitelný, byl vysoké úrovně a měl smysl?

3)      Metodika pravidel

a.       V různých kategoriích hrajeme podle Horsta Weina. Je to dobrý systém, ale pravidla by měla být stejně přísná pro všechny kategorie.

b.      Mám na mysli posuzování přestupků, kterých se hráči s různou technickou úrovní dopouští. Některé tolerance jsou posuzovány subjektivně sudím, avšak každý má jiný metr.

c.       Například pokud má ve starších kategoriích hráč nohu, je mu to tolerováno, protože kolem něj ze soupeřů nikdo není, což u mladších kategorií už tolik tolerováno není.

d.      Je jasné, že to je rozhodnutí výhodné pro plynulost hry, ale z pohledu vnímání dětí je to nespravedlivé. Proč má mít on toleranci a já ne?

e.       Chybí mi tu metodika posuzování a tolerance chyb hráčů. Chybí mi tu kromě pravidel i metodika jak posuzovat sekání, bránění nebo jiných drobných přestupků v různých věkových kategoriích.

f.        Pravidla znám, ale neumím správně posoudit, kdy a co pískat.

g.      Usnadnilo by to práci trenéra - kouče – takhle občas nevím, jak to dětem vysvětlit, proč rozhodčí nepísknul to, co jinde (jinému) píská (nepíská)…

4)      Metodika soutěží

a.       Rada ČSPH rozhodla, že se bude v mládežnických družstvech hrát podle sudých let, neboť tak hraje i okolní svět.

b.      Nejsem proti tomu, je jedno, jak děti budou hrát, hlavně že budou hrát, protože je to baví.

c.       Co mi osobně vadí je, že se činí změny často, a mnohdy jak to vyhovuje oddílům a ne systému, který nastaví Svaz.

d.      Optimální by bylo, kdyby Svaz jasně definoval, za jakých metodických podmínek se musí hrát, a oddíly to dodržovaly; pochopitelně se schválením Rady (poznámka autora: Jsem přesvědčený, že drtivá většina členů hnutí, respektive registrovaných lidí v klubech, od hráčů počínaje po funkcionáře konče, přesně neví, jakým způsobem zasahuje Rada do organizace soutěží, a nebylo by naškodu uskutečnit osvětu formou buď víkendovým školením, nebo publikací naučného textu, protože o tom, jak se bude hrát, a jak budou nastaveny ročníky hráčů či systém mládeže rozhodují v podstatě organizační zástupci oddílů, a rozhodují mnohdy tak, jak to vyhovuje aktuálnímu stavu oddílové situace. Sténání nad tím, co to zase svaz - na svazu - vymysleli v tomto případě není přesné, protože svaz pouze vykonává vůli zástupců oddílů, kteří svými hlasy na Radě rozhodnou, jak soutěže a podmínky budou vypadat. De facto svaz nemůže rozhodovat o ničem).

e.       Pokud jsme se po školení s Horstem Weinem rozhodli, že podle jeho metodiky budeme hrát soutěže, měly bychom to dodržovat do puntíku.

f.        Např. pravidelně střídat hráče i ty nejlepší,

g.      Letos na jaře jsem k mému překvapení zaznamenal, že si oddíl diktuje, jak chce na turnaji hrát, nebo nepřijede. Stalo se to před turnajem v Mnichovicích. Místo 3:3 se čtyřmi brankami některé týmy chtěly hrát 4+1 na dvě branky. To přece nejde, tak vzniká anarchie.

h.      Navíc často vidím i u přípravky, že mnohé týmy hrají sice na dvě branky, ale bez brankaře. A mnohdy hrají paradoxně lépe, než s brankařem. Což si myslím, že je jednak špatně, a jednak mohou hrát „vyšší level 4:4“ se čtyřmi brankami, když nemají brankaře, k čemu pak ta jedna branka bez brankaře vlastně je?

i.        A hlavně, jak to působí na diváky, rodiče, případné zájemce o pozemní hokej, když na zápase vidí dva týmy a místo brankáře dítě s rozlišovákem?

j.        Dokonce jsem zaregistroval na internetu názor, po absolvování experimentálního turnaje U9 s brankařem, že když se děti dostanou k jedné brance, pak nejsou schopné se dostat k té druhé, také proto, že hřiště je příliš velké…

k.      Svaz metodicky určuje, jak se má hrát a oddíly to mají respektovat, a řídit se tím. Svaz by to ale měl sjednotit s halovou soutěží, protože tam se hraje jiným systémem (U9).

l.        Pokud to oddíl chce hrát jinak, musí se s jiným oddíly domluvit mezi sebou bokem. Ne v rámci turnajů organizovaných ČSPH.

5)      Metodika trenérů

a.       Vyškolování trenérů je důležité, protože je to práce jako každá jiná, a rozšiřování vědomostí je pouze ku prospěchu věci.

b.      Chybí mi ale metodika k získávání nových trenérů. Používám slovo „Metodika“ proto, že mne jiné nenapadá.

c.       Trenéři se většinou rekrutují z řad hráčů, ale osobně si myslím, že to nestačí a je potřeba získat nové trenéry z řad rodičů. Nebo fanoušků, či přátel našeho sportu.

d.      Jak to systematicky dělat ale nevím, jen si myslím, že u jiných sportů je to snazší, a nemají s tím problém. Proč je tomu u nás jinak?

6)      Metodika turnajů

a.       Ze semináře Horsta Weina jsem si odnesl, že by se u malých dětí nemělo hrát na výsledek. S tím souhlasím, také v zahraničí existuje jistá tendence nepropagovat výsledky.

b.      Ale s odstupem času jsem dospěl k závěru, že Wein byl špatně pochopený.

c.       Pokud dítě odjede na turnaj, a existují zde skupiny, tabulky a pořadí, je trapné nevyhlašovat vítěze. O tom sport přece je! Proto na turnaj děti jedou a těší se.

d.      Děti se ptají, s kým hrají, jak hrály, jak skončily v pořadí. Vidí to všude kolem sebe v televizi a je přirozené, že jdou na TURNAJ, kde chtějí vyhrát.

e.       Důkazem jsou emoce po prohraném zápase. Pokud tedy nehrajeme na výsledek, budeme jim také zakazovat emoce?

f.        Pokud nehrajeme na výsledek, budeme jim bagatelizovat úspěch a veškerou radost jim degradujeme tím, že vítěz stejně neexistuje?

g.      Osobně jsem přesvědčený, že se nemusí prezentovat výsledky veřejně, oficiální svazovou cestou, kdy se například na stránkách vyvěsí konečné pořadí na turnaji. Ale pokud hrajeme sport a pořádáme turnaj, nemůže být nikdo vítěz a nikdo poražený. To pak děláme z vlastních dětí blbce.

h.      Horst Wein však měl na mysli skutečně zápasy bez výsledku, a jak si vzpomínám, dokonce jedno kdo s kým hraje. Zkrátka se sejdou týmy na hřišti a kdo má volno a čas jde si s někým zahrát. I zde fungují veškeré metodické podmínky střídání, přenášení hry a vedení dětí v zápasu formou zábavy a koučinku. Takové zápasy však z logiky věci nesmí mít název turnaj, ale spíše festival, nebo víkendový herní kemp. A hraje se, dokud to jde. Kdo chce jít domů, může, kdo chce zůstat a hrát dál, není problém.

i.        Osobně se přikláním k tomu, abychom pořádaly regulérní turnaje s vítězi, a herní kempy (festivaly) pro radost ze hry a zdokonalování hry hrou.

j.        Ale vyhlásit vítěze na turnaji je podle mého slušnost zejména proto, že se děti na turnaj těší nejen proto, že si zahrají, ale i vyhrají. Jsme sport jako každý jiný a když prohraješ čtvrtfinále, jedeš domů.

k.      Další můj argument proč turnaj s vítězem je ten, že je možné, že bagatelizujeme prohru. Místo toho, aby se hráč ze svých chyb poučil a měl snahu je odstranit v dalším zápase, mám pocit, že mu je to jedno, vždyť stejně o nic nejde, bonbón dostane tak jako tak…

l.        Kde je tabulka, rozpis a výsledek, musí být vítěz. Je však pochopitelné, že i ten, kdo se umístí na posledním místě musí mít dobrý pocit nejen ze hry, ale i z celého turnajového dne, to je však zcela v didaktickém umu trenéra a šikovnosti pořadatele, který nejen vyhlásí skutečného vítěze turnaje, ale zároveň s úctou zatleská všem účastníkům tak, že se všichni budou těšit na další turnaj.

7)      Efektivita turnajů

a.       Poměr času „cesta na zápas vs doba hry“ je problém ve všech sportech.

b.      Dokonce není pro všechny spravedlivý, protože pokud není tým vyrovnaný, někdo stráví na hřišti 20 minut, druhý jen 5… ale to je věc koučinku a svědomí trenéra.

c.       Přijde mi líto, že se nehraje víc zápasů, zejména i u mladších žáků, případně nepřijede-li jeden tým na turnaj, nebo odstoupí ze soutěže, to je pak ten nepoměr s ohledem na dobu v dopravním prostředku vyšší.

d.      Po několika odehraných kolech veteránské ligy se však ptám. Proč veteráni s obezitou, artrózou a netrénovaným organismem (někdy i osvěženi pivy), mohou hrát 6-7 zápasů za turnaj s celkovou časovou dotací 90 až 105 minut a zdravé děti s vitalitou a rychlejší regenerací jen 60 minut? Děti vydrží hodně, a pokud střídají pravidelně, vydrží déle, proč turnaje neprodloužit?

e.       Mimochodem. Systém veteránů je super. Přijedeš, máš body, nepřijedeš, umístíš se v tabulce na horším fleku. Takhle by měly vypadat povinné turnaje ve všech mládežnických kategoriích.

f.        Pochopitelně, že mne napadají i dvoudenní turnaje o víkendu, kdy trenér padne na držku a rodič bude spokojen, neboť po dlouhé době bude mít o víkendu jen partnera sám pro sebe…

8)      Ničíme sami sebe

a.       Žena působí ve sportu zvaném softball, a pokud srovnávám softballovou komunitu s námi, s pozemními hokejisty, vychází mi, že ve výchově personálních kapacit (hráči, trenéři, vedoucí družstev organizační pracovníci, fanoušci) děláme chyby v tom smyslu, že veškeré naše snažení je vychovat špičkového hráče, který bude hrát extraligu, dostane se do reprezentace, a veškeré své úsilí tomu obětuje.

b.      Ale ne všichni jsou ochotní, nebo mají takový sen či motivaci hrát na vrcholné úrovni nejvyšší soutěž. Tito lidé skončí, odejdou a nikdy se už nevrátí a to z jediného důvodu. Portfolio pozemního hokeje má pouze jednu nabídku. Vrcholovou Extraligu!

c.       Nyní se objevila liga veteránů a ejhle kolik lidí se vyrojilo a jdou si šťouchnout! Tito lidé nejsou v kondici pro extraligu, tito lidé mají pozemní hokej rádi a jsou ochotní se vypotit na hřišti v nižších soutěžích případně variabilních soutěžích.

d.      Nedávno se objevila vlaštovka v podobě turnaje dětí a rodičů. Ale jednou do roka; to je málo.

e.       Osobně jsem po vzoru různých softballových soutěží přesvědčený, že pokud bychom vytvořili mnohem více nabídek pro naši komunitu, nebudou nám odcházet lidi, kteří výkonnostně nedosahují úrovně vrcholové soutěže. Například liga (turnaj) v mixu, regulérní soutěže (turnaje) v šesti hráčích, nebo v sedmi hráčích na ¾ hřiště, a podobně, buď jednorázové turnaje, nebo podle formátu veteránské ligy.

f.        Problém je pochopitelně v obsazenosti hřišť. Problém je také v kumulativních funkcích lidí, kteří hrají jak ligu tak trénují mládež. Vyčerpáváme sami sebe.

g.      Avšak rozšíření nabídky turnajů a soutěží i pro lidi a hráče (rodiče), kteří nechtějí nebo nemohou hrát vrcholnou ligovou soutěž, by podle mého názoru rozšířilo naše hnutí o nové členy a zabránilo by jejich odtržení od našeho sportu, zejména pak pokud do nich oddíl investoval čas a energii.

h.      Po vzoru ostatních sportů nám chybí turnaje nebo liga školních kroužků. Nyní mám pocit, že školní kroužky jsou jen proto, aby se děti naučily základy, a hned šup s ním do oddílu a „makej!“ Přičemž je spousta dětí, kterým školní kroužky pozemního hokeje vyhovují jen jako rekreační aktivita. Ze zkušenosti mohu potvrdit, že i rodiče si s dětmi rády zahrají a protáhnou tělo. Proč uvažujeme jen ve výkonnostním měřítku s cílem vytvořit silný reprezentační tým a tu rekreační a volnočasovou složku zcela pomíjíme?

i.        Nicméně mám vnitřní pocit, že to je správná cesta rozvoje našeho sportu v republice, respektive obnovení ligy v šestkách umožní podle mne snazší založení oddílů, zejména při školách, které mají optimální hřiště, staneme se lepší konkurencí pro florbal (hlavně vizuálně!), a co je nejdůležitější podle mne, umožníme všem hráčům (nevýkonnostním sportovcům), aby se realizovali i v jiných než vrcholových soutěžích.

j.        Určitě by to stálo za úvahu, ale otázka je: máme personální kapacity, které by byly schopné organizačně zajistit a podpořit tento alternativní rekreační a volnočasový formát pozemního hokeje?

 

ZÁVĚR

Znovu bych rád zopakoval, že mi nejde o kritiku, ani o to, abych cokoliv navrhoval a měnil, spíše mi jde o to, abych své myšlenky nějakým způsobem ventiloval a podělil se o ně s Vámi, případně ve vás zanechal semínko, které výše uvedené zavrhne nebo rozvine dál.

Mgr. Dušan Hrazdíra

pozemnihokej.cz > ČSPH > Články > Otevřený dopis

 

Výsledky
Načítám...
 
Pozvánky
Načítám...