Začalo to 12.listopadu 2010 na ZŠ Rožňavská v Olomouci.

Skutečný začátek lze však datovat někdy k roku 1966 – 1967.

V tomto období dávala ČT halový hokej, na který jsem se díval s kamarádem ze třídy.

Protože jsme byli sportovně akční a hokej nás upoutal, dali jsme dohromady deset kluků a získali jednoho tatínka (pan Homola) a jako oddíl pozemního hokeje jsme se začlenili do Slovanu Moravská Třebová.

Za pomoci Svazu a oddílu Vyšehrad získali hokejky a míčky. Nic nám nebránilo začít hrát.

Velkou oporu jsme měli v Laškově, kde v té době vedl oddíl pan Popelka, otec reprezentanta Milana Popelky.

Nejdůležitější však byla podpora rodičů a náš zájem o hru. Trénovali jsme u školy na hlinitém plácku, asfaltovém hřišti na házenou a dokonce betonovém tanečním parketu na místním koupališti. Bylo nám to jedno, hlavně, že jsme mohli hrát. Až později, když jsme jako žáci začali hrát „Východní skupinu“ – Hradec, Laškov, Jičín a Moravská Třebová, se nám podařilo přes Slovan získat přírodní hřiště na lední hokej. V rámci brigádnické činnosti jsme toto drnovité hřiště proměnili v pískové s hokejovými mantinely.

Naše nadšení a elán stačilo na vše, jen získávání dalších pokračovatelů se nezdařilo. Po odchodu na střední školy jsme ještě dva roky pokračovali jen v halových soutěžích, venkovní byly jen přátelské zápasy s Litovlí a Laškovem. Zákonitě přišel konec. U hokeje zůstal pouze jeden z nás Petr Smékal, který hrál za Techniku v Brně.

Mne osud odvál do Žiliny  na tamní VŠ a po jejím ukončení jsem jezdil po stavbách po celé ČR. Tím skončila moje první etapa pozemního hokeje.

Druhá etapa se datuje na rok 2008, to jsem měl již práci v Olomouci. V té době (jsem dostal druhou pozemkářskou mízu)  se ve mně obnovil vztah k pozemnímu hokeji. Věkově jsem již na hraní neměl a tak jsem se začal zaobírat myšlenkou založením oddílu v Olomouci. Trvalo to dva roky než jsem oddíl založil. Nebylo to jednoduché. Můj zámysl jsem konzultoval na ČSPH s Petrem Doležalem a s Tomášem Levým, který se stal naším neoficielním patronem. Velký dík patří i Petru Podzimkovi, který nám vyšel a vychází vstříc.

Nejdříve bylo třeba vyřešit tři úkoly,  které na sobě vzájemně závisely.

Najít klub, který by nás vzal pod svá křídla. Ve městě ligového fotbalu, hokeje, házené a volejbalu jsem nejdříve oslovil Sokol. Bohužel neúspěšně. Druhou možností bylo založit vlastní klub. Tato varianta však v jednom člověku byla nerealizovatelná. Třetí možnost, bylo vstoupit do vysokoškolského klubu při Palackého Univerzitě – SKUP Olomouc. Rozhodnutí padlo na SKUP.

Najít školu, která by měla zájem a prostory (především hřiště s umělkou) a nebyla zatížena jinou sportovní vazbou na již zmiňované sporty, bylo další úskalí. Naštěstí taková sídlištní škola bez vnějších sportovních kroužků existovala ( v současné době, kdy došlo k velkému nárůstu kroužků, rozvoji florbalu a též se do škol začal zpět tlačit fotbal, bych asi takové zázemí jako mám dnes neměl). Byla to ZŠ Rožňavská v Olomouci.

Poslední úkol, získat děti do kroužku , se zdál jednoduchý, ale ani děti ani rodiče neměli o pozemním hokeji tu nejmenší představu. Myslím si, že rozhodující byla doba chudá na školní kroužky a navíc jsem kroužek vedl v době družiny, takže rodiče neměli s kroužkem žádný časový problém.

Máme klub, pod kterým vznikl oddíl pozemního hokeje, máme školu s umělkou a dvěma tělocvičnami a v neposlední řadě máme děti a k nim jednoho trenéra amatéra a tři asistenty z řad studentů UP Olomouc.

Od roku 2008 po mém boku stála paní Miluše Punčochářová, s kterou jsem překonával všechny potíže a dělil se o úspěchy. Od roku 2012 se aktivně zapojila i do tréninků v Olomouci a zde působí u nejmenších kategorií i v současnosti.

Na ZŠ Rožňavská začínalo 18 dětí, po prvním roce jich zůstalo 10. To mě přivedlo k myšlence rozšíření kroužků i na dalších školách. Po zkušenostech jsem věděl, že v Olomouci není naděje a tak jsem hledal v okolí. Našel jsem sice fotbalovou školu, ale ochotnou poskytnout zázemí pro pozemní hokej a to ve formě tělocvičny a výhledově i hřiště, které však nemají doposud. Byla to ZŠ Kopaniny v Přerově. A tak v roce 2011 se začal hrát pozemní hokej i v Přerově. Hřiště s umělkou jsme využívali u nedaleké ZŠ Velká Dlážka, kde se k nám přidaly i děti z této školy.

Zdálo se, že to nemá chybu. Trénovali jsme 2x za týden, v Olomouci úterý a pátek, v Přerově v pátek a v neděli. V té době jsem chodil do práce na plný úvazek. V Olomouci mi významně pomáhal a některé tréninky sám vedl  Martin Grác – student FTK UP. V Přerově se do tréninků  aktivně zapojil Arnošt Lenoch – tatínek dvou hrajících kluků, který se stal motorem pozemního hokeje v Přerově. Sám bez jejich pomoci bych asi tréninky nezvládal.

Uznání a díky patří i ostatním rodičům, kteří se aktivně zapojili do dění a své děti podporovali. Vzhledem k tomu, že jsme pravidelně nejezdili na svazové turnaje (myslím, že jich ani tolik nebylo) zůstával čas na oddílové akce. Mezi ty, které měly největší ohlas patřil „Rodina cup“, kde si hokej proti sobě  zahráli rodiče s dětmi.

Největším vrcholem a propagací pozemního hokeje byl v roce 2014 svazový turnaj U11 pořádaný ve dvou dnech na hřištích v Olomouci a v Přerově s ubytováním v dětském táboře Čekyně.

Jaká je současnost. Máme 28 hráčů hrajících v soutěžích U12 a U15 k nim ještě 12 trénujících U8-U10. Trénujeme na hřištích při ZŠ Rožňavská v Olomouci a ZŠ Velká Dlážka v Přerově. Domácí hřiště pro U15 máme díky vstřícnému přístupu Hradce Králové na jejich hřišti. Hradec nám vychází vstříc nejen poskytnutím hřiště, ale též nám pomáhá v zajištění rozhodčích pro domácí zápasy.

Potíže máme ani ne se získáváním, ale s udržením nových hráčů. Minulá sezóna byla tak nabitá programem pro všechny kategorie, že nezbyl čas na pořádání vlastních turnajů a jiných akcí pro přiblížení hokeje rodičům a stmelení kolektivu rodičů a dětí. Toto je nezbytné v nadcházejícím období odstranit. Musíme hrát a pořádat akce doma, protože rodiče ani děti (1.a2.třídy) nechtějí cestovat. Proto naše účast za poslední roky, kdy hrají děti z prvních tříd na turnajích kroužků je nulová.

Cesta z Olomouce do Prahy vlakem trvá cca 3hodiny, máte-li však hrát na Slávii v 9,00 musíme vyjet v 5,00 z Olomouce a z Přerova o půl hodiny dřív. Řada oddílů tuto skutečnost respektuje a časově nám vychází vstříc.

Budoucnost pozemního hokeje na Moravě. V případě, že bych nevěřil v budoucnost nemohl bych se v hokeji i nadále angažovat a hledat možnosti dalšího rozvoje. Největší naději vkládám do stávajících U15, kteří by měli tvořit základ pro udržení a rozvoj hokeje na Moravě. Chvíli to ještě potrvá, ale pracujeme na tom.

Vlastní hřiště a zázemí. To by jistě bylo velké pozitivum, ale podívejme se na věc reálně. V Olomouci není město schopno postavit pro prvoligové hokejisty novou halu, co není spojeno s fotbalem nemá prioritu. To, že získat pozemek a na něm vybudovat halu není jednoduché, mohou potvrdit jistě i zástupci Bohemky. Myslím si, že v žádném městě by nevynaložili konšelé 20 mil. do sportu, který provozuje max. 60 dětí a který nemá žádné výrazné výsledky a působí jen v dětských kategoriích.

Hlavní pozornost je třeba soustředit na přísun nových členů a jejich zapojení do soutěží. Co nejvíce rozšířit vnímání pozemního hokeje mezi dětmi a jejich rodiči.

Vychovat co nejvíce pozemkářských srdcařů, to je stálý cíl mého počínání.

Honza Stündl