Jakub Mejzlík si zapíská na Olympijských hrách v Tokiu 2020

Historický úspěch pro český hokej a účast našeho rozhodčího na Olympijských hrách v Tokiu. Jakub Mejzlík je na české i mezinárodní hokejové scéně mezi rozhodčími dobře známý. Za sebou má plno velkých turnajů a nyní ho čeká splněný sen! Stane se druhým členem rodiny Mejzlíků, který si zažije olympijský sen.

Je účast na OH Tvým největším pracovním snem?

“Je, jen bych ji nenazval pracovním, ale ultimátním snem. Od mala, kdy jsem vyrůstal vedle maminky, která vybojovala stříbrnou olympijskou medaili, jsem snil o tom, že pod pěti kruhy dostanu šanci být. Když jsem se po konci s fotbalovou kariérou rozhodl pro hokej, OH byly snem. Respektive ještě je jeden a to je pískat tam finále.”

Jaké jsou podmínky pro kvalifikaci na OH jako rozhodčí?

“Neuvěřitelně těžké. Ostatně celá ta cesta, kterou jsem se prokousal je vlastně malý zázrak. Když si vezmeme, že je po světě nějakých 150 tisíc rozhodčích, z nich národním sítem projde zhruba 2000, ze kterých se stanou mezinárodní, z nichž jede na Olympijské hry jen čtrnáctka nejlepších, tak je to fakt něco neuvěřitelného. Navíc když je člověk z tak hokejově malé země, jako jsme my. Neutralita je někdy fajn, ale konkrétně olympijská nominace je velká politická záležitost. A právě proto mě možná těší tokijská letenka ještě víc. Nikdo za mne nikde nelobboval, nominaci jsem si musel vybojovat sám svými výkony.”

Na základě čeho jsi se nepodíval na poslední OH?

“Souhrou okolností. Jak jsem se zmínil výše, tak nominace na OH je kromě výkonnostních aspektů také hodně politická věc a prostě jsem se do Ria nevešel. Bolelo to moc, ale paradoxně mě to v několika věcech posílilo a před nominací do Tokia jsem se z toho poučil. Navíc jsem měl možnost opět komentovat během OH pro českou televizi, což byl skvělý zážitek.”

Jak probíhala tvoje příprava?

“Věděl jsem, že jsem ve skupině zhruba 20 rozhodčích, ze kterých se bude na OH vybírat. Předpokládalo se, že se bude rozhodovat na základě výkonů v letošní Pro League a také kontinentálních mistrovstvích. Proto jsem se oběma akcím snažil věnovat maximální přípravu, a to zejména fyzickou. Před ME jsem sundal 8 kilo, což u člověka, který miluje jídlo, byl docela boj. Samotné turnaje i příprava sebraly hodně času, jak pracovního, tak rodinného. Musím říct, že jsem šťastný, že jsem v obou sférách našel pochopení pro to, co dělám mimo “práci”.”

Je rozhodcování Tvým hlavním zaměstnáním?

“Není a zřejmě asi ani nikdy nebude, což je ohromná škoda. Dovedu si představit “pískání” jako plnohodnotné zaměstnání. Člověk by měl čas věnovat se všem jeho aspektům naplno. Hlavně si myslím, že by to vrcholovému hokeji prospělo. Hráči v nejlepších ligách a reprezentacích jsou profesionálové, zato my rozhodčí, jsme ryzí amatéři. Největší rozdíl by ale pocítila rodina, člověk by měl daleko více času na ty nejbližší. Těm jsme my rozhodčí v této době největšími dlužníky.

Dokáže se člověk jako rozhodčí uživit?

“Bohužel ne. Ani ty největší turnaje na světě jako jsou OH, MS nebo ME nejsou honorovány. Na turnaje jezdíme v době našich dovolených v zaměstnání, máme hrazenou letenku, hotel a náklady na stravu. Za zápasy však nic nedostáváme. Je to trochu paradox. V domácích ligách odměny za zápasy jsou, ale je to vesměs symbolická odměna, v některých zemích není ani to.”

Jak důležitá pro tebe byla/je podpora od českého svazu?

“Musím říct, že podpora české Komise rozhodčích je pro mě klíčová. Vychází mi vstříc s mezinárodními turnaji i přípravou. Bez pomoci Heleny, Tomáše a lidí, kteří v Česku pískají, bych nebyl tam, kde nyní jsem a v Česku bych už zřejmě ani nepískal. Jsem také samozřejmě rád, že se komisi povedlo u ČSPH zařídit podporu při výjezdech na mezinárodní turnaje stejně tak, jako to má třeba realizační tým u reprezentací. Mnoho lidí si to možná neuvědomuje, ale i rozhodčí reprezentují český hokej ve světě a ukazují to, jak to u nás funguje.”

Je něco, co chceš do OH ještě změnit/zlepšit?

“Fyzička, to je moje alfa a omega. Aktuálně řeším osobního trenéra, který mne na Tokio připraví. Do této chvíle jsem vše řešil po vlastní ose, ale je potřeba pár věcí změnit. V plánu mám optometrické tréninky se speciálními brýlemi, které jsem si vyzkoušel při Champions Trophy v Holandsku, které zrychlují mozkovou-svalovou komunikaci. Své místo v přípravě si najde i mentální kouč. Přípravu hodlám pojmout tak, jako nikdy předtím. Bude to vyžadovat poměrně dost času a finančních prostředků, ale jsem přesvědčen, že se vyplatí investovat do osobního rozvoje. Nikdy nevíte, jestli to nebude poslední šance, jak se pod pět kruhů dostat.”

Jsi v tomto směru v kontaktu s ČOV? Řeší nějak rozhodčí? 

“Okrajově jsem to již řešil přes Karolínu Kříženeckou, která je s lidmi z ČOV v kontaktu. Měl bych “nafasovat” olympijské oblečení, setkat se se zástupci ČOV v Tokiu v Českém domě, ale docela mě zarazilo, že olympijský výbor zatím neevidoval to, kolik rozhodčích se jaký rok dostane z Čech na OH. Trochu mě to mrzelo a rád bych v tomto směru pár věcí změnil. Jsem přesvědčen, že si i rozhodčí zaslouží svůj respekt a že nominace na OH je pro ně stejně velkým oceněním, jako pro sportovce. Věřím, že v brzké době podnikneme v rámci českého sportu kroky k větší propagaci rozhodčích napříč všemi sporty.”

Co patří mezi nejdůležitější mezníky ve tvé kariéře a co Tě podle tebe posunulo na výsluní?

“Nejdůležitějším momentem v mé hokejové kariéře byl paradoxně konec s fotbalovou kariérou. Díky tomu jsem měl možnost uniknout z profesionálního sportu k tomu, co jsem si zamiloval. První zápas v české lize jsem pískal tuším v roce 2007, následně jsem se prokousal na mezinárodní turnaje a v roce 2011 dostal mezinárodní licenci. Zážitkem jsou evropské poháry, EHL, zkušenosti z Indické ligy nebo třeba Čínských národních her. Nejvíc si ale vážím účasti na asijském mistrovství, kde jsem pískal finále a ME, kde jsem měl možnost po dvou zápasech o bronz letos pískat finále. Byl to pro mne jeden ze splněných snů, stejně jako olympijská nominace. Paradoxně vše v rozmezí dvou týdnů. Co mne posunulo na výsluní nevím, ale je pro mne důležitá interakce s hráči na hřišti i mimo něj. Respekt, který jsem si za poslední roky u nich získal, je pro mne asi to nejdůležitější, co můžete v disciplíně, kterou dělám, dosáhnout.”

Je podle tebe přístup EHF a FIH dostačující? Pokud ne, co bys změnil?

“Domnívám se, že světová federace by se měla posunout směrem k větší profesionalizaci rozhodčích, ač mě se to zřejmě již týkat nebude. Několik pokusů v minulosti bylo, ale bohužel se to nikdy nepodařilo dotáhnout do zdárného konce. Jsem přesvědčen, že je to ale krok správným směrem – pokud chceme mít profesionální produkt, profesionální arbitři k tomu rozhodně patří.”

Jaký máš názor na video rozhodčího a jak ses s touto pozicí zžil?

“VAR je super a dovolím si říct, že ho máme propracovaný nejvíc ze všech kolektivních sportů. Jsem jako rozhodčí na hřišti rád, že svou případnou chybou neovlivním výsledek celého utkání. Když jsem u videa, tak je to trochu jiný tlak než na hřišti. Z obýváku je každý moudrý, ale když na vás míří kamera, vy máte k dispozici pár záběrů, tak ani takové rozhodování není jednoduché. Prostě je to něco jiného, než na hřišti – tam děláte rozhodnutí každých 10 sekund, kdežto u videa může být třeba jen jedno za zápas a může být klíčové.”

Jak probíhá Tvá příprava na zápas?

“Záleží na tom, jak na který. Většinou se podívám na to, kdo s kým hraje a dle toho si připravím v hlavě scénáře předpokládaného vývoje. S kolegou to probereme a zvolíme taktiku. Možná to někomu vyvolá úsměv na tváři, ale my opravdu řešíme kdo s kým hraje a dle toho upravujeme to, jak budeme pískat. Na turnajích si většinou revidujeme vlastní zápasy pomocí videa a softwaru, který máme k dispozici. Jakékoli sporné momenty tak máme možnost projít znova a případně se z nich poučit.”

Který z odpískaných zápasů pro tebe je největším zážitkem?

“Asi mám nejvíc v paměti nedávné finále ME v Belgii. To byl zážitek jako hrom. V paměti mám samozřejmě ještě zápasy z Indie před frenetickým publikem nebo finále Čínských národních her, kde si vítězové odnášeli doživotní gáži, dům, auto a šestimístnou sumu v dolarech. Na hřišti po zápase zůstalo 40 plačících lidí, polovina štěstím, druhá smutkem…”

Máš oblíbeného kolegu na pískání? Kdo naopak patří mezi méně oblíbené?

“Vždy se najde někdo, kdo ti stylově sedí víc a někdo méně. Je to jako v životě. Já si zatím nejvíc užil zápas se španělským kolegou Servettem, který toho na hřišti namluví ještě víc než já. V poslední době rád pískám se začínajícími rozhodčími, kteří naslouchají a chtějí se posouvat. Rád jim ukazuji cestu jakou jít a jakou ne, sám jsem se totiž mnohokrát spálil.”

Je pravidlo, které bys nejraději zrušil?

“Žádné takové asi není, ale kdybych musel, tak si vyberu úpravu posouzení pravidel o vysokém míči. Nechal bych hru plynout jak to nejvíce jde a hodnotil bych ho jen na základě nebezpečnosti situace.”

Kdo je pro tebe na hřišti nejnepříjemnější hráč?

“Ten, kdo mi povídá do pískání. Nemám problém si přátelsky popovídat nebo něco vysvětlit, ale vyloženě hráči, kteří rozporují prakticky každé rozhodnutí, které uděláte, jsou nepříjemní. Jsem rád, že už se někteří naučili, že pokud my uděláme chybu, tak v tom není nic osobního. Nikdo nikomu nechce vědomě ublížit.”

Který tým pískáš nejraději?

“Jsem strašně rád, že v poslední době na mezinárodní scéně už nemám týmy, které bych pískal nerad. V každém již mám pár “známých” tváří, se kterými si před zápasem nebo po něm popovídáme. V tomhle je hokej skvělý. Nedovedu si představit, že bych ve fotbale šel po zápase s rozhodčím na drink. Neříkám, že je to po každém zápase, ale je super, že jsme schopni se normálně bavit na hřišti i mimo něj, i když spolu na něm někdy nemusím vždy souhlasit. Ukazuje to vyspělost našeho sportu a lidí, kteří se v něm pohybují.”

Jak se podle tebe vytvoří přirozený respekt mezi hráči a rozhodčími?

“Za mě je důležité, aby rozhodčí nebyl arogantní. Aby byl normální, dokázal uznat svojí chybu a na druhé straně to samé platí i o hráčích. Jsme všichni lidi, na což se občas zapomíná 🙂 A jak jsem už zmínil dříve, nikdo nedělá chyby záměrně.”

Kdybys měl dát radu začínajícím rozhodčím, co by měli podle tebe udělat, aby měli tak úspěšnou kariéru jako ty?

“Poradil bych jim to, aby měli sny. A udělali pro ně maximum. I když ty sny mohou vypadat jako nesplnitelné, vždy je šance. Nebo by snad někdo věřil tomu, že se z fotbalisty, který nikdy nehrál pozemní hokej, může stát olympijský rozhodčí? :)”

Veronika Decsyová

Týmy