Ačkoli je český pozemní hokej stále ještě menší sport, je plný hráčů a trenérů, kteří se zasloužili o jeho rozkvět. Jedním takovým hráčem i trenérem je Tomáš Levý. Momentálně už spíše trénuje v klubu TJ Plzeň Litice a vede nové malé i velké hráče k hokejovým úspěchům.

 

Jak jste se dostal k pozemnímu hokeji?

“Stačí bydlet na vesnici přilepené na město, kde někdo založí pozemní hokej a je to :-). Ten někdo byl pan Stanislav Benda, litický sportovní duch, náš tělocvikář, který rok po mém narození pozemní hokej v Liticích zakládal. Náš přirozený vzor. Člověk, který přes svůj tělesný hendikep dělal vše, co se týkalo sportu a naší náplně volného času úplně naplno, upřímně. Jeho nenápadná zarputilost, kdy nám nic nedaroval zadarmo, nás zásadně ovlivnila.”

“Hrál jsem krátce fotbal na Škodovce (dnes Viktorka) jako prcek, kvůli rodinné dopravní tréninkové logistice jsem brzy skončil a hned jsem začal hrát v Liticích fotbal a pozemní hokej zároveň. Bylo mi sedm. Pěkně na škváro trávě, tedy hřiště škvárové s trochou prorostlé trávy, tehdy obvyklý černý, prachovitý odpad z průmyslu, který mám do současnosti v loktech a kolenou :-). Hráli jsme pořád něco, chodili na tréninky a ve volném čase byl každý den naší náplní hlavně zase sport. Tenis, hokejbal, přehazky, fotbálky, brusle, kolo, olympiády … a taky boj. Pořád jsme bojovali – na indiány a kovboje, policajty, vojáky. Obrovské moře zážitků.”

Jak dlouho pozemní hokej hrajete?

“Začal jsem ve zmiňovaných sedmi letech a s naší partou veteránů hraji do současnosti. Ještě ve čtyřiceti jsem s klukama na hřišti vyhrál náš první litický titul a pak jsem občas vypomohl, když bylo potřeba.V našem Béčku alias halovém Céčku hraji s klukama pořád. Kvůli partě. Celý život jsme spolu, většinou jsme dostávali výsledkově na zadek a  postupem času, kdy jsme kouzlům hokeje přišli více na chuť, tak naši původní soupeři odpadali a my zůstali. Tak jsme postupně poráželi ty nové.”

“Mám zážitek, jak se vše může během jednoho sportovního života otočit. Prohráli jsme v Plzni na hřišti Vodních staveb s Bohemkou na přírodní trávě 0:8. Někdy v druhé polovině devadesátých let. A zhruba o deset let později jsme je v podobném složení obou týmů dokázali porazit v hale ve druhé lize v podobě béček cca 17:6. Jsem tuze rád, že jsem součástí party, která se nevzdávala, vydržela, byla spolu ráda. Do současnosti. I když šikovností nebo vyrovnaností celého týmu jsme tolik neoplývali, ale učili jsme se.”

Jaký byl Váš největší hokejový úspěch?

“My jsme v plzeňských Liticích po vstupu do nejvyšší české soutěže v roce 1993 moc nevyhrávali. Pro nás byl úspěch udržet se v tenkrát desetičlenné soutěži. Když jsme postavili naše první hřiště s umělkou, bylo mi již pětatřicet. To už spousta hráčů má zapíchnutou hokejku u rajčat. A já vlastně pomalu celý sportovní život musel chtě – nechtě hrát a trénovat sám sebe a ostatní spoluhráče, protože nikdo jiný nebyl. Takže to nejhorší, nic si pomalu neužiješ. Ani hru a ani trénování. Kluci mi to však vraceli tím, že byli takoví, jako jsou dodnes. Srdcaři, kamarádi, srandisti, parťáci, féroví.”

“Úspěchy přicházely postupně. První evropský pohár v Miláně v roce 2008, další poháry, první titul 2010, pomalu přesouvání z hráče – trenéra jen na trenéra. A pak po rekonstrukci hřiště v roce 2018 ta smršť dvou venkovních a dvou halových titulů, další poháry, Eurohockey Legue, halový pohár v Plzni. Titul trenéra roku, který jsem dostal za to, že jsem přežil, moc neprožívám. Potěší, ale všeho s mírou.” 

“Když si to všechno shrnu, možná byl můj největší hokejový úspěch, když jsme v Kolešovicích u Rakovníka asi v šestnácti či sedmnácti letech dostal na přírodní trávě na mezinárodním turnaji za českou 16tku nebo 18tku šanci v brance. Proti Polsku. Já neznámý klučík z Plzně, která nebyla pozemkářsky braná moc vážně. A proč taky, když jsme ničeho nedosáhli. A já nezklamal, chytil jsem penaltu a asi jsme porazili favorizované Poláky. Jak jsem chytil míček u tyčky hokejkou za pravým betonem, to si pamatuji dodnes. A pak se na mne vrhly ty hvězdičky pozemkářského nebe a já byl spokojenej, že jsem ukázal, že něco taky umím.”

Baví Vás více pozice hráče nebo trenéra?

“Vždycky jsem byl v mládí radši hráč. Trenérem dospělých jsem byl díky nutnosti. Trénoval jsem od svých sedmnácti let, pan Benda to nějak vycítil, poslal nás na školení a už to jelo. V devadesátkách jsem trénoval i tři kategorie najednou. Léta. Z dnešního pohledu jsem byl trochu blázen, ale měl jsem to v sobě, chtěl jsem sám, v tom případě je to správně. Vždy jsem tvrdil, že jsem trenérem dětí a ideálně do dvanácti let. Přesto, že ve škole učím školní pel mel od páté do deváté, tak kategorie do věku mladších žáků včetně, to je pro mne nejkouzelnější období. Ideál přípravka až mladší žactvo. Tam toho člověk může pozitivně ovlivnit nejvíce. Lidsky, sportovně, životně. Teď mám ve škole opět benjamíny a je to taky výborné. Obrovská zodpovědnost. Dar to zažívat. Jdu po škole a slyším … pane trenére. Člověk nesmí zklamat a přirozeně chce předat dětem co nejvíce. Takže to mám asi vyvážené – hrát a trénovat.”

Jaké máte další hokejové cíle?

“Včas skončit u dospělých. Po mém dalším návratu jsem u nich už šest let a jasně vím, že nejsem žádný motor, že jakž takž udržuji jeho chod a že to chce štramáka, který vše znova vyladí, dolije benzín, nastaví novou trasu, zvedne vlajku a pofrčí … takže to je první cíl.”

“Druhý je posunout celý náš klub o úroveň výše. Sportovně. Být přitom, kdy přijdou nové impulsy od někoho, kdo nás nasměruje hokejově dál. A my udržíme tu naši litickou pospolitost, budeme nadále spolu rádi trávit čas i mimo hřiště. Byl bych rád, kdyby celý český pozemní hokej dosáhl nějakého úspěchu, který by celému českému sportu a snad i veřejnosti ukázal: Haló, my jsme tady. My nejsme nějaká hokejová anomálie, my jsme jasný, světový sport a spoustu toho umíme. Sleduji plzeňský sport, potkávám další sportovní odvětví na školních akcích. Děti, ze kterých vyrostly hvězdy různých sportů, trenéry, rozhodčí. Pavla Francouze, Milana Škvařila, zažil jsem na atletických závodech i Petra Čecha. A další. A vím, že za podmínek co máme, jak jsme málo známí, nejsme profíci, tak taky nejsme zdaleka amatéři. Spoustu věcí děláme dobře. S holkama od nás ze školy z pozemáku jsme byli šestí ve florbalu v republice, do desátého místa na Coca cola cupu v ČR ve velkém fotbale, byli jsme druzí v Odznaku všestrannosti olympijských vítězů na strahovském finále a ze šesti školních reprezentantů byli čtyři od nás z klubu. Takže nestydět se, makat, žít hokejem naplno.”

“Mj. při zpětném pohledu je období, kdy se mohu bavit hokejem, sportováním na 100% poměrně krátké a je hřích to nevyužít. Na druhou stranu se neplácat po zádech, jak jsme úžasní a ti druzí to neumí. Pokora. Rád bych zažil, že mi budou lidé v mém okolí sami od sebe říkat, že český pozemní hokej je opravdu dobrej a zajímavej. A že ví, co je to pozemní hokej. V malém jsme to zažili nyní po finále a poháru v hale a po poháru venku v roce 21, kdy nám plzeňáci a litičáci dávali najevo, že to byl pěkný kalup a že se jim to líbilo. Bylo cítit, že jsme získali respekt. Tak to bych přál nám všem.”

 

 

-vp-