Talentovaná, vytrvalá, inspirativní, pracovitá a cílevědomá – to je Kamila Kopecká. Tato mladá česká reprezentantka má na svém hokejovém kontě spoustu nejen týmových, ale i individuálních úspěchů. V roce 2023 vyhrála cenu Talenta roku, na vytoužené olympijské kvalifikaci v Indii však přišel zlomový moment kariéry…

Jak ses dostala k pozemnímu hokeji? Jak dlouho hraješ?

„Moje starší ségra ho začala hrát, tréninky tehdy byly na hřišti, které jsme měli přímo za barákem. Jednou mě měla hlídat, vzala mě s sebou a mezitím, co ona trénovala, tak já si hrála vedle na pískovišti. Po chvilce přišla její trenérka a zeptala se mě, jestli bych si místo toho hraní si v písku nechtěla radši zkusit také trénovat. To mi tenkrát byly asi 4 nebo 5 let.“

Kromě hraní také trénuješ. Baví tě to? Myslíš, že bys někdy trénovala i v extralize?

„Baví mě to neuvěřitelně. Úsměv těch dětí, když pochopí třeba nějakou těžší kličku, nebo když se jim poprvé podaří úder. Nebo ta radost, když dají gól, když vyhrají těžký zápas, to je to, proč to dělám. Hlavně mě strašně baví, že oni mě toho mnohdy naučí víc než já je.“

„A trénování v extralize? To mezi mé ambice asi úplně nepatří. Ale samozřejmě, nikdy neříkej nikdy. Uvidíme, co přinese budoucnost.“

Na jakém postu se ti hraje nejlépe? Hrála jsi tam odjakživa nebo se to během let střídalo? 

„Co si pamatuju, tak jsem vždycky byla útočník, vždy jsem byla na ty góly. Ale jak jsem šla v kategoriích výše a hřiště se zvětšovalo, tak jsem se objevovala i na záloze. V současnosti bych řekla, že tak pendluju mezi zálohou a útokem podle toho, kde jsem zrovna potřeba.“

„A kde se mi hraje nejlépe? Ten útok je taková moje srdcovka, to asi vždycky bude můj top, ale poslední dobou se mi začalo dost líbit i v té záloze, tvorba té hry tam.“

V jakém hokejovém prostředí se ti hraje lépe – hala nebo venku?

„Kdo mě zná, tak ví, že já jsem halový hráč. Halu zbožňuju a hrála bych jí pořád. Přijde mi to prostě akčnější a záživnější. A hlavně, halu nemůže hrát každý. Tam už musíte s hokejkou něco umět, nestačí vám si hodit balon a běžet, je potřeba být technickým hráčem, to mě na tom baví úplně nejvíce.“

Vyzkoušela sis někdy být kapitánkou? Jaké na to máš vzpomínky/Chtěla by sis na sebe vzít takovou odpovědnost?

„Když jsem se v průběhu mládežnických kategorií objevila s páskou na noze, bylo to krásné. Vždycky jsem si toho vážila a byla vděčná holkám, že si mě vybraly. Jít tomu týmu příkladem je krásný, ale myslím si, že o tom to u nás nikdy nebylo. Táhly jsme vždy za jeden provaz, všechny jsme se respektovaly, každá jsme si mohly navzájem něco říct nehledě na to, kdo byl kapitán. Já vždycky měla hubu na špacír a za ten tým se prostě vždy postavím, ať už to je v zápase nebo mimo něj. Ano, někdo tu pásku nosí, ale tým je tým. Takže vzpomínky mám krásné, ale ne tolik na tu kapitánskou pásku, spíš na to, co jsme s tím týmem dokázaly.“

Za svou kariéru jsi získala ocenění Talenta roku na galavečeru Zlatý zobák. Vnímáš, že ten rok byl pro tebe odlišný? Trénovala jsi více/jinak? 

„Připravovaly jsme se tehdy na halové mistrovství Evropy juniorek a potom i na mistrovství světa. Takže tréninků bylo rozhodně víc, byly pod novými trenéry, což hráčku taky nějakým způsobem formuje.“

„Do týmu na svět jsem se nakonec nedostala, ale do juniorek ano. A ten turnaj byl něco neuvěřitelného. Bylo to krátké, ale intenzivní a byl to asi moment, kde jsem se hokejově posunula nejvíce.“

„Ale ve finále si myslím, že to pro mě zkrátka byla jen vydařená sezóna. Padaly mi góly do brány a medaile na krk, což bylo asi pro voliče atraktivní.“

V kolika letech jsi nastoupila do české reprezentace?

„Když nepočítáme mládežnické kategorie, tak v seniorské reprezentaci se objevuji asi od roku 2022. Zkrátka od té doby, kdy začal celý Olympijský sen. Tudíž mi bylo v té době asi 17 let.“

V průběhu kariéry jsi zažila již mnoho úspěchů. Který je pro tebe ten nejcennější?

„To se strašně těžko vybírá. Ale nejcennější mám asi dva. Rozhodně moje poslední dorostenky, sezóna 22/23 v hale i venku. V hale stříbro, venku bronz. Zní to možná banálně, ale pro nás to bylo prostě vším. Sešly jsme se skvělá parta, po dlouhé době to pro nás byla hodně úspěšná sezóna a těžíme z toho v podstatě dodnes.“

„A na papíře asi silnější zážitek bylo stříbro ve Švýcarsku na JME, jak jsem již zmiňovala. To je turnaj, který mi dal strašně moc, byly jsme skvělý kolektiv, měly jsme nejlepší realizák, hrály jsme výborně (ne že bych byla zaujatá) a vybojovaly jsme si medaili. Kdybych mohla, jela bych hned znovu. Proto mě neuvěřitelně mrzí a štve, že na letošních juniorkách si už nezahrajeme. Pro mě to totiž byl oči otevírající turnaj a mrzí mě, že stejný pocit, jaký jsem tam zažila já, letos nezažijí další mladé a talentované hráčky.“

Při prvním tréninku na olympijské kvalifikaci se ti přihodil vážný úraz, který tě omezil až doteď. Ovlivnilo to nějakým způsobem tvoji psychiku? Přemýšlela jsi kvůli tomu o konci kariéry?

„Kariéry, to zní vtipně. Každopádně určitě bych lhala, kdybych řekla, že mi tahle myšlenka hlavou neproběhla. Byla jsem v lednu vlastně na vrcholu. Olympijská kvalifikace, komu se o tom sní? Takže ano, ze začátku to byla neuvěřitelná rána, v tu chvíli se mi v podstatě zhroutil svět a skončit se zdálo jako nejlehčí a chvilkami i jako jediná varianta.“

„Byla to šílená horská dráha. Už jen ty dva týdny v Indii byly masakr, ale pak návrat domů? Koukat na ty holky ze střídačky? Šílená bezmoc, nemůžeš udělat nic, jen tam s nimi být. Na hřišti za ně lobuješ a doma pak brečíš do polštáře. V hlavě jsem v té době měla šílený bordel.  Jenže já mám to štěstí, že mám kolem sebe tým, který mě v tom prostě nenechá a jsem jim za to neuvěřitelně vděčná. Vždy jsem se díky nim cítila jako součást týmu a podpora, kterou mi dávaly a vlastně stále dávají, je neskutečná. Bez nich by ta cesta byla pravděpodobně o dost náročnější.“

„S odstupem času můžu říct, že to celé bylo psychicky neuvěřitelně náročné. Bylo to něco, co se strašně těžko popisuje a přijde mi, že kdo to nezažil, tak mě v tomhle úplně nechápe. Na druhou stranu si myslím, že jsem z toho celého vyšla mnohem silnější. Naučila jsem se s tou hlavou pracovat, což je jedna z mála pozitivních věcí, kterou mi tohle zranění přineslo.“

Minulý rok jste se s týmem Bohemians probojovaly z první ligy do extraligy. Uvidíme tě už na hřišti nebo ještě na trenérské lavici?

„Ačkoli je to pro mě těžké, tak na hřišti mě bohužel ještě neuvidíte. Respektive, určitě ne ze začátku sezóny, na přelomu roku bych se tam už teoreticky objevit mohla, pokud vše půjde tak, jak má. Je to celé jedna velká neznámá. Mám spoustu zátěžových testů, které musím podstoupit, než se vrhnu do zápasu, takže přesný termín mého návratu zůstává zatím ve hvězdách. Každopádně už to snad bude za chvilku a já se na to neuvěřitelně těším!“

Máš nějakou radu, kterou bys dala mladým hokejistům a hokejistkám?

Jeee, toho by bylo. Ale nejradši bych řekla něco, za co bych byla já pár let zpět hodně vděčná.

„Jestli máte nějaký sen, jděte si za ním! Ale jestli se vás někdo neustále ptá, co je vaším snem a vy netušíte, co odpovědět, tak nezoufejte. Nejste v tom sami, není to nic špatného. Hrajte ten hokej dál, hrajte to pro radost a hrajte to proto, že chcete být lepší, než jste byli včera. Nesrovnávejte se s ostatními, ale jen se svou včerejší verzí. Buďte tvořiví, odvážní, chybujte. Buďte pokorní, ale nenechte si vzít tu hokejovou vášeň. To všechno vás dovede neuvěřitelně daleko a jednoho dne se probudíte a zjistíte, že vlastně žijete ten sen, o kterém jste ani nevěděli, že ho máte.“

 

-vp-