Při hraní pozemního hokeje můžete narazit na bod, kdy cítíte, že se chcete posunout dál. Toužíte zkusit něco nového, chcete nabýt užitečné zkušenosti, které vás posunou dál. Častokrát tato cesta vede k velkému rozhodnutí – jet hrát do zahraničí. Tahle velká změna ale obnáší mnohem víc než jen získání nových schopností. Tuto cestou si právě prochází Kristýna Šafaříková, golmanka původně z týmu HC Hostivař. V rozhovoru sdílí svoje začátky jak v zahraničí, tak u nás, zároveň popisuje, jak kombinuje hokej se studiem a spoustu dalších užitečných poznatků.

 

V kolika letech jsi začala s pozemním hokejem? Jak ses k tomu dostala?
Začínala jsem asi ve dvanácti letech, což je na dnešní poměry poměrně pozdě, ale předtím jsem sport úplně neměla v lásce a moc jsem se v něm neviděla. Bohužel jsem byla i docela tvrdohlavá a ani jsem žádný nechtěla zkoušet. Chodila jsem sice na základce na kroužek juda, ale nebyl úplně nejlépe vedený, takže jsme toho nic moc nedělali. Oba moji rodiče jsou hudebně založení a proto jsem už od mala chodila na hudebku a později jsem začala hrát na violoncello. To mě bavilo asi přesně půl roku a pak jsem to začala nenávidět. Po nějaké době jsem s příslibem juda dvakrát týdně (kroužek se měl rozrůstat) přesvědčila k tomu, aby mě z violoncella odhlásili. O pár měsíců později byl ale kroužek juda zrušen úplně a já jsem neměla žádné volnočasové aktivity, což se mým rodičům úplně nelíbilo. Začali teda hledat nějaký dobrý sport v okolí. Asi patnáct minut od našeho bytu je HC Hostivař, což si táta pečlivě vyhledal jako ,,vhodný dívčí sport“ a bylo :))

Věděla jsi, že budeš chytat už od začátku nebo jsi nejdříve hrála?
Původně jsem hrála jako útočník, ale protože jsem začínala tak pozdě a pozemák je poměrně technicky náročný sport, úplně dobře to nešlo. Moje mezery na ostatní spoluhráčky byly moc velké a mě samotnou to trápilo, tak trenéři usoudili, že bych to možná mohla zkusit v bráně. Ze zásob Hostivaře jsme pak dali dohromady mojí první výstroj a po prvním tréninku už mě z brány nikdo nedostal.

 

V kolika letech jsi poprvé reprezentovala Českou republiku?
Poprvé jsem v českých barvách nastoupila když mi bylo 14, což bylo v roce 2017. Tehdy se hrál Turnaj olympijských nadějí U18 v Hradci. Pamatuji si, že tenhle turnaj jsme docela ovládly, moc jsem si tak nezachytala, ale je to možná dobře, protože jsem se v tu dobu začala třást, jenom když někdo překočil hranici naší půlky.
 

Jaké jsou tvoje vzpomínky na reprezentaci?
Smíšené. Z mladistvých týmů mám převážně pozitivní vzpomínky, všechny turnaje, kterých jsem měla tu čest se zúčastnit a země, které jsem díky hokeji navštívila, jsou vzpomínkami, ke kterým se ráda vracím. Bohužel, jak hráč stárne a posouvá se kategoriemi výš, v každé nové úrovní je to o trochu těžší. Zejména v roli brankáře je těžké prosadit se natolik, aby se člověk dostal na hřiště i v turnaji a ještě těžší zůstat motivovaný, když se zrovna nedaří.

 

Začala jsi také se zahraniční kariérou, jak dlouho už působíš v zahraničí?
Odjela jsem hned po maturitě v roce 2022, takže je to něco přes dva roky.

 

Jaký byl ten první impulz, který ti řekl, že chceš jít do zahraničí?
Od té doby, co jsem se začala pravidelně objevovat v nominacích mladistvých národních týmů jsem začala hokej brát vážněji. Zlomový body pro mě ale bylo, když jsem s týmem U14 poprvé s hokejem vyjela za hranice České republiky, a to do hokejové velmoce – Nizozemska. Účastnili jsem se tehdy Holland Elite Hockey Cup, který hostil HC ‚s-Hertogenbosch (velký holandský klub) a když jsem tam viděla veškeré to zázemí a hlavně hokejovou kulturu, chtěla jsem to jednou zažít na vlastní kůži.

 

Podle čeho sis vybírala klub? bylo jasné, že půjdeš do německa? nebo jsi měla jiné úmysly?
Nevybírala, oni si vybrali mě :)) Můj hlavní záměr byl hrát a nesedět na lavičce, což je v týmu, který má spolehlivého prvního gólmana poměrně těžké. Kontaktovala jsem tak bývalého českého reprezentačního trenéra Chrise Fausta, jestli by mi nepomohl. Chris tak začal obepisovat trenéry v Německu s nabídkou gólmana. Z Bonnu se pak ozval můj bývalý trenér, Kristian Martens, že jejich jednička odchází na semestr pryč z Německa a jestli bych se jim nechtěla přijet ukázat. V Bonnu jsem byla asi čtyři dny na zkoušku, a pak jsem tam v srpnu odjela na sezónu. Německo bylo jedna z variant. Původně jsem chtěla do Ameriky, hlavně kvůli kombinaci studia a hokeje, ale po delším přemýšlení jsem tuhle variantu zamítla a soustředila se na Německo.

 

Bránila ti aspoň ze začátku jazyková bariéra? Přece jen soustředit se na hru a k tomu ještě na cizí jazyk musí být celkem náročné…
Co se týče nějaké komunikace v organizačních věcech tak vůbec. Německé školy hodně na angličtinu dbají, a tak tady mluví anglicky na vysoké úrovni většina lidí. Do Německa jsem tak jela s pozitivním naladěním, že mám dobrou angličtinu a že bude všechno v pořádku. Jenže v týmu jsem byla jediným neněmecky mluvícím člověkem a mým spoluhráčkám se mezi sebou anglicky mluvit nechtělo (to jsem ani neočekávala od nich samozřejmě), takže jsem si ze začátku připadala poměrně odstrčená. Postupem času jsem se ale začala zařazovat více a více do týmu a tenhle pocit zmizel velmi rychle :))

 Kombinuješ hokej i se studiem? Jaké to je?
Nebudu lhát, někdy je to poměrně dobrodružný, ale za poslední roky jsem přišla na to, že všechno je o prioritách a schopnosti sestavit si svůj čas.

Plánuješ v tomto týmu zůstat déle? Jaké jsou tvé další plány?
Tuhle sezónu jsem akorát z Bonnu přestoupila do jiného týmu kvůli tomu, že jsem měnila obor. Teď hraju v Duisburgu za Club Raffelberg a plánuju tady zůstat po dobu svého studia. Ať už skončím bakalářem a nebo si možná troufnu i na magistra. Každopádně, až budu mít školy dost, chtěla bych se přestěhovat zpátky do Bonnu a hrát znova za BTHV. Není to tím, že tým by tady byl špatný, naopak, ale myslím si, že Bonn jako město a ten tým je pro mě už takovou srdcovou záležitostí.

Dokázala bys nějak porovnat českou ligu s tou německou?
Rychlejší a více vyrovnaná. V Německu je lig poměrně hodně a tým si musí projít všemi, aby se dostal do bundesligy. Ať už je to první nebo druhá liga, týmy už tam jsou poměrně vyrovnané a rozdíly ve hře už jsou méně znatelné. Zejména ve středu tabulky, kde týmu stačí pár dobrých nebo špatných zápasů a může skončit na obou koncích, nahoře nebo dole.

Cítíš, že tě chytání v Německu posunulo dál?
Určitě. Kluby jsou tady větší a většinou mají minimálně tři ženské týmy, hráčky se tam musí vážně snažit, chodit na tréninky a pracovat na sobě, aby mohly za první tým nastupovat. To potom tvoří takovou zdravou konkurenci, která posunuje celý ten tým dál, včetně gólmanů 🙂

Co bys poradila mladším gólmanům a gólmankám?
Dělejte co vás baví a nebojte se někdy zariskovat. Nikdy nevíte, co se z vašeho úsilí může stát.

 

-vp-