Z outsidera až na evropské výsluní. Braxgata HC překvapila hokejový svět a došla až do finále prestižní EHL. Belgický klub, ve kterém působí česká reprezentantka Kateřina Laciná, se v konkurenci elitních evropských týmů postaral o jeden z největších příběhů letošního ročníku. Cesta turnajem nebyla jednoduchá – od dramatických nájezdů v prvním zápase přes suverénní výkon proti druhému španělskému soupeři až po statečný boj ve finále proti favorizovanému Hertogenboschi. Přestože na závěr zůstalo na krku „jen“ stříbro, pro celý tým, a především pro Kateřinu, to byl turnaj plný emocí, nezapomenutelných zážitků a inspirace. Jak tuto jízdu prožívala? Co rozhodlo ve finále? A co si z turnaje odnáší? O tom všem se rozpovídala v našem rozhovoru.

---

 

Jaké emoce v tobě převládají po historickém postupu až do finále EHL?

„Totální nadšení. Je to už víc jak týden po tom, co jsme to finále odehrály, a já tomu, že jsme si odnesly tu stříbrnou placku věřím jenom, když ji vezmu do ruky nebo ji vidím třeba v pokoji. Jinak je to opravdu nepopsatelné slovy – to nadšení, to štěstí a zadostiučinění. Pro mě osobně je to vlastně po oficiálním ukončení kariéry v zahraničí, takže tohle je opravdu taková třešnička na dortu, co jsem ani nedoufala, že se mi může splnit. Jsem neskutečně šťastná. Celý ten turnaj, nejenom to finále, byl neskutečný. Nějak nám to v týmu krásně kliklo, ani my hráčky nejsme schopny říct, jak se to stalo, ale měly jsme mezi námi takovou skvělou chemii a všechny jsme táhly za jeden provaz. Ještě o týden dříve v ligových utkáních byl tenhle pocit vlastně trochu jiný a právě jsme byly všechny překvapené, jak jsme dokázaly přepnout do nějakého toho ‚profesionálního‘ módu a najednou jsme šlapaly jak namazaný stroj.“

Co pro tebe osobně znamená, že ses stala první českou hráčkou ve finále EHL?

„Pro mě je to osobně úplně nejvíc, co může hráč na klubové úrovni dosáhnout. Jestli jsem první Češka nebo dvacátá, pro mě zas takový význam nemá. Pro mě to byl neskutečný zážitek, který bych přála každému hráči. EHL je turnaj, který si myslím, že si chce zahrát každý hráč a prožít to se svým klubem, protože je to přece jenom něco jiného než třeba výjezdy s národním týmem. V tom klubovém prostředí tráví ten hráč většinu času během sezóny a ty spoluhráče má o trochu blíž, takže potom s nimi zažít takový turnaj je opravdu za odměnu. Tohle bych opravdu přála každému a pro mě osobně to znamená hrozně moc, že se nám tohle povedlo jako týmu a vlastně jako outsiderovi turnaje.“ 

Zápasy Braxgaty byly hodně napínavé – zvlášť ty nájezdy proti Club Campo de Madrid. Jak sis tyhle dramatické momenty prožívala?

„Všechny naše zápasy byly napínavé, ale ten první proti Club Campo de Madrid byl opravdu nervy drásající. Po skončení turnaje jsme se dokonce shodly, že to byl pro nás ten nejintenzivnější. Do turnaje jsme šly, aniž bychom moc věděly, co očekávat, ale chtěly jsme ze sebe vydat samozřejmě to nejlepší a zkusit to dotáhnout co nejdál. Najednou se ten první zápas odvíjel opravdu nepředvídatelně – chvíli jsme měly převahu my, chvíli oni, a opravdu se bojovalo o každý balón. Bylo to hodně i psychicky náročné, protože každý balón mohl být ten rozhodující. Každá chyba, každá akce mohla tohle utkání zpečetit. Takže ten první zápas byl dramatický a myslím si, že si ty nájezdy dokonce i zasloužil. Celých šedesát minut to bylo vyrovnané a nájezdy se zdály jako vhodný konec takového duelu. Nájezdy už jsou trochu o štěstí, o gólmanovi a o rozpoložení střelců a já jsem hrozně ráda, že se nám podařilo zlomit na naši stranu. Od téhle první výhry se pak odrážel celý další průběh turnaje. (…) Já jsem to prožívala opravdu hodně a byla jsem hrozně ráda už jenom, když skončila základní hrací doba a my dokázaly vybojovat tu remízu. Věděla jsem, že na nájezd nejspíš nepůjdu, takže se mi po skončení zápasu trochu ulevilo. Hrozně jsem doufala, že to holky urvou, a společně s naší neskutečnou gólmankou jsem věděla, že to zvládnout můžeme. Popravdě jsem si užívala být jednou na té straně, kdy máte šanci jenom fandit svým spoluhráčkám a podporovat svůj tým bez toho tlaku střelce. Popsala bych to tak jako drama, ale dobré drama s dobrým koncem.“

Který z těch tří vítězných zápasů (Campo, Polo, Düsseldorf) ti utkvěl v paměti nejvíc a proč?

„Rovnou hned první utkání proti de Campo. Byl to nejnáročnější, nejintenzivnější, a nejrychlejší zápas, který se opravdu přeléval ze strany na stranu. K našemu vlastnímu překvapení druhý španělský tým (Real Club de Polo), který na nás naskočil o den později, byl o poznání pomalejší a míň intenzivní. Možná to bylo tím, že to pro ně bylo první utkání, ale mě to osobně opravdu zaskočilo – ten rozdíl v intenzitě. Podvědomě jsme očekávaly trochu víc od Pola, a tak jsme hrály i s větším klidem a pohodou na hokejkách, když to tempo nebylo takové, jaké jsme čekaly. První utkání proti de Campo, které se hned dostalo do nájezdů, mi tak v paměti utkvělo asi nejvíc.“

Byl v průběhu turnaje nějaký okamžik, kdy sis poprvé uvědomila, že byste opravdu mohly dojít až do finále?

„Během druhého utkání proti Club de Polo. Najednou jsme ten zápas hrály s takovým klidem a přehledem, že jsem si začala uvědomovat, že ten zápas můžeme vyhrát. Výhra by znamenala, že už jsme se posunuly do semifinále, kde na nás čekaly Němky (Düsseldorfer HC), a po tom úvodu, kdy jsme se střetly se silnými španělskými týmy, jsem nám na ty Němky opravdu věřila hodně. Utkání proti de Polo jsme dotáhly do vítězného konce a já jsem si opravdu říkala, že finále je na dosah ruky.“

Finále proti HC ‚s-Hertogenbosch bylo extrémně těžké. Co si podle tebe rozhodlo zápas?

„Rozhodně zkušenost týmu. Hertogenbosch až do EHL neprohrál ani jediný zápas v lize (Hoofdklasse) a na ten turnaj vlastně přijely dost jako na koni. U nás, ačkoliv máme v týmu hodně reprezentantek, ať už Belgie nebo jiných národností, tak pořád podstatná část týmu nemá zkušenosti s mezinárodní účastí. To si myslím, že rozhodlo. Byla na nás vidět nervozita a věděly jsme, že jdeme proti opravdu silnému soupeři. I ta příprava na zápas byla poměrně zvláštní z pozice trenéra. Myslím, že to šlo pojmout trochu více odhodlaně, abychom do toho zápasu nastoupily opravdu sebevědomě. Podle mě měl i trenér trošku strach z toho, co nás čeká, a podal to tak, že musíme počítat s tím, že jdeme proti nejlepšímu klubu Evropy. Na začátku toho finále jsme právě byly potom takové rozklepané a bály jsme se hrát. Byla to škoda, protože věřím tomu, že první poločas nám utekl jenom proto, že jsme byly svázané v hlavách. Mohly jsme zkusit mnohem více a být mnohem troufalejší, protože už jsme přece jenom neměly co ztratit. O poločase jsem i v šatně říkala holkám, že musíme začít hrát, že už prohráváme 0:3 a že to není to, co chceme. Druhý poločas už byl potom výrazně lepší, ale už to za aktuálního stavu bylo těžké zvrátit.“ 

Jak velkou roli podle tebe hrálo týmové nastavení a víra outsidera, že může dojít až takhle daleko?

„Od začátku jsme si říkaly, že jdeme krok za krokem, zápas po zápasu. Opravdu jsme moc nevěděly, co očekávat, a šly jsme do turnaje s prázdnou hlavou. Bez velkých očekávání, ale zároveň i bez velkých starostí a tlaku na nás. Právě absence tlaku si myslím, že nám opravdu pomohla. Hrály jsme jenom to naše, co umíme nejlépe, a jak jsem říkala, najednou to nějak kliklo a všechny holky hrály naplno. Ani jeden článek nikdy nevynechal, a třeba i když někdo zrovna neměl svůj den, tak stejně na hřišti nechal to svoje maximum – a to stačilo. Nasazení toho týmu bylo hrozně vidět, a i když se nedařilo, tak ta týmovost nás nakonec zachránila. Kombinace vědomí, že na nás není žádný tlak, a ta souzněnost toho týmu bylo to, co nás dovedlo takhle daleko.“

Jaké zkušenosti si z EHL odneseš a co bys třeba ráda přenesla i do českého pozemního hokeje?

„Nezáleží na tom, jestli jste malý klub s minimem zkušeností s mezinárodními turnaji, i tak se dají uhrát krásné výsledky, když se nebojíte to zkusit a věřit si. Když se ten tým potom semkne a do turnaje jde se stejným mindsetem, tak je možné konkurovat jakémukoliv soupeři. Naše cesta EHL je skvělým příkladem toho, že když každá hráčka toho týmu chce, jde za tím, co ví, že dokáže, a bojuje jedna za druhou, tak lze dokázat opravdu hodně. To je to, co si odnáším a chtěla bych to třeba přenést i do našeho národního týmu. Kolikrát nastupujeme proti papírově silnějšímu soupeři, ale když každá šlape za tu druhou, tak na tomhle vůbec nezáleží a dají se dokázat velké věci.“

Co bys vzkázala mladým českým hráčkám a hráčům, kteří sní o velkých zápasech jako je EHL?

„Věřte si, jděte si za svými sny a nebojte se nějakých těch překážek po cestě. Pokud vás něco baví, o to víc vás bude naplňovat tyhle překážky překonávat. Sama jsem se na EHL vždycky koukala doma na televizi a najednou jsem byla ta, která tam hraje a na kterou se všichni takhle koukají. Takže všechno je možné, když o to opravdu stojíte a obětujete tomu to maximum, které můžete.“

 

-KŠ-