Prvního a druhého května proběhl seminář s holandským specialistou Geroldem Hoebenem, který vedl workshop na střelbu trestných rohů. Uplynulé dva dny nám sám shrnul v krátkém rozhovoru.

Jak jste si užil svůj čas v České republice a jaké jsou vaše dojmy z prostředí?

Velmi, bylo to skvělé. Vždycky je příjemné být mezi milovníky hokeje. Po celém světě sdílíme my hokejisté stejnou vášeň, ať už je to v Česku, nebo kdekoli jinde. Je to jako hupsnout do teplé vany – prostě najdete lidi na stejné vlně, okamžitě se pustíte do debaty o hokeji a cítíte se dobře.

Kolik zemí jste s těmito tréninkovými kempy vlastně už navštívil?

Bylo jich opravdu hodně, v podstatě celý svět. Od Nového Zélandu a Austrálie přes Indii a Kypr až po Jižní i Severní Ameriku. Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem mohl díky hokeji takto cestovat.

Co bylo hlavním tématem tréninků, které proběhly v uplynulých dvou dnech?

Vše se točilo kolem techniky drag flicku, což je nesmírně komplikovaná a náročná dovednost. Kvalitní provedení trestného rohu je v dnešním hokeji nezbytné. Často vidím hráče, kteří chtějí být skvělými střelci, ale dělají chyby v technice, které jim fyzicky ubližují. Pokud se drag flick neprovádí správně, trpí kotníky, kolena i kyčle.

V Nizozemsku jsme na to téma založili expertní skupinu, protože jsme u hráčů tyto zdravotní problémy pozorovali. Snažili jsme se definovat nejlepší možný způsob, jak střílet – aby střela byla světová, ale zároveň bezpečná pro tělo. Proto se soustředíme primárně na techniku, nikoliv na hrubou sílu. Bez správné techniky vás síla dříve nebo později „zlomí“.

Jak na vás během těchto tréninkových sezení působili čeští hráči?

Udělalo na mě velký dojem, jak jsou soustředění a motivovaní. Pokud pracujete s mladými lidmi a trénink trvá čtyři hodiny, bývají po první půlhodině často rozptýlení, ale tady to tak nebylo. Vidím v českém hokeji velký potenciál. Jsou tu hráči a hráčky, kteří už mají velmi dobrou techniku, skvělý švih a přirozenou dynamiku. Pokud budou na technice dále pracovat, může mít Česko v budoucnu velmi zajímavé specialisty na trestné rohy. Je to ale vždy týmová práce – musíte roh vybojovat, potřebujete skvělého nahrávače i stopera. Bez zvládnutých trestných rohů máte v moderním hokeji jen malou šanci vyhrávat turnaje.

Co byste hráčům doporučil pro jejich další rozvoj? Jak by měli s nově nabytými znalostmi pracovat?

Postupujte krůček po krůčku. Lidé mají tendenci dělat toho až příliš. Přijdou na trénink, vystřelí sto míčků, ale sedmdesát z nich mohou rovnou vyhodit, protože už je střílí unavení a bez kontroly. Je to podobné jako u hodu oštěpem – taky nehodíte stovku oštěpů za sebou. Je to obrovská zátěž pro tělo. Doporučuji kvalitu nad kvantitou: trénujte raději krátce, ale častěji. Pětkrát deset střel je mnohem lepších než padesát střel najednou.

Jaký je váš vzkaz pro ty, kteří se v této disciplíně chtějí skutečně prosadit?

Cvičit a zase cvičit. Informace o správné technice jsme předali místním trenérům, jsou tedy k dispozici. Nyní je to na hráčích. Navíc je skvělé, když si každý najde svá vlastní řešení. Každá země má kreativní hráče a trenéry, kteří mohou daný prvek posunout na novou úroveň. To je výzva i pro Čechy.

Působil jste v mnoha zemích s různou kvalitativní úrovní. Jak těžké je pro trenéra přizpůsobit program tak, aby stimuloval každého hráče v týmu?

V tom spočívá samotná podstata práce trenéra. Musíte vidět, jaký tým máte před sebou. Nikdy nemáte v týmu všechny na stejné úrovni, i v nizozemském národním týmu jsou obrovské rozdíly v kvalitách i osobnostech. Brankáře také trénujete jinak než útočníka. Úkolem trenéra je tyto rozdíly vnímat a vytvořit program, který stimuluje každého jednotlivce k jeho osobnímu maximu.

Říkáme tomu diferenciace – od různých hráčů vyžadujete různé věci. Zároveň je musíte vést k tomu, aby o hokeji sami přemýšleli a reflektovali svůj výkon. Hráči nejsou hloupí. Musí se sami sebe ptát: „V čem jsem dobrý? Co můžu zlepšit?“ Nejlepší hráči jsou ti, kteří jsou schopni seberegulace. Úkolem trenéra je tuto sebereflexi vyvolat, a nejjednodušší cesta k tomu vede skrze otázky. Místo příkazů se ptám: „Co u toho cítíš? Proč si myslíš, že ten míček letěl zrovna takhle?“ Když se hráč stane pánem svého vlastního rozvoje, začíná to být zajímavé.

Byla ta potřebná vášeň v očích českých hráčů a hráček vidět?

Rozhodně. Právě teď jsou holky zpátky na hřišti, i když už tu trénovaly čtyři hodiny předtím. Pořád tam jsou a pracují. O tom to celé je. Viděl jsem i zápas patnáctiletých, skončilo to myslím 7:4 a byl to skvělý hokej s krásnými góly. Moc jsem si to užil. Je radost to sledovat.

-ala-