Pozemní hokej není jen o hráčích a velkých vítězstvích. Velkou a nedílnou součástí jsou i přátelství a hezké chvíle, které tvoří. Stejně tak není jen pro hráče, ale nádherné momenty a zážitky přináší i všem lidem kolem něj. Své o tom ví Lenka Holubcová, která s ním jako energická fanynka a podporovatelka projela mnoho zemí. Jak sama říká, i přestože času zabírá dost, tak energii nebere – naopak dává.

„Pozemní hokej jsem zaregistrovala na základní škole,“ vzpomíná na své první seznámení s naším sportem.“ „Hrála ho moje spolužačka ze třídy Lucka Hájková za Vyšehrad, která pak jezdila na turnaje do zahraničí, kde jí nejvíce chutnalo kiwi, které jsme tady vůbec neznali. Dokonce jsem s Luckou šla na několik tréninků, tenkrát na Šancích – na hradbách hned u rotundy, kde je dneska restaurace. Moji rodiče mi tehdy vysvětlili, že o víkendech nemám čas, protože mám ještě další 2 sourozence a musíme jezdit pravidelně celý rok na chalupu.“

„Když jsme hledali byt, tak se nám to moc zalíbilo v Hostivaři kousek od hřiště. Přestěhovali jsme se a já čekala druhé dítě. Měla jsem v té době už holčičku v první třídě a přemýšlela jsem o tom, že by bylo dobré, aby se někde po škole mohla vylítat a měla více kamarádů.“

„Viděla jsem, že se občas lidi s hokejkou na pozemák pohybují i u fotbalového hřiště. Žádnou reklamu jsem nezachytila. Tak jsem zašla do místní hospůdky na hřišti a tam se zeptala, jestli se tam hraje pozemák. Paní, která byla za výčepem, mi dala kontakt na Radku Kemrovou a řekla, že bude mít z další holčičky na pozemáku radost. Tak jsem kromě naší Terezky vzala ještě další 3 holčičky ze třídy a vodila je na tréninky hned po škole s kočárkem, kde jsem měla Matyáše. Na hřišti a kolem pozemáku jsme začali trávit mnohem víc času než jsem původně plánovala a všichni, se kterými jsem se tam potkávala, se stali naší novou rodinou.“

„Energii ale hokej rozhodně dává! Čas společně strávený na hřištích nebo cestách s dětmi (a nejen mými) patří mezi hezké chvilky v životě, takže bych si přála, aby toho zabíral co nejvíce.“

„Za 15 let, kdy se motáme kolem hokeje, jsem zorganizovala docela dost výletů pro týmy našich dětí. Začali jsme s klubem vyjíždět do Rakouska ven i do haly, opakovaně do Falkensee u Berlína do Německa, velmi často do Itálie a loni i do Holandska. S naší Terezkou, která pak začala hrát za mládežnickou repre, jsme jeli na šampionáty do Rakouska, Polska, Holandska i Turecka. Aktuálně jsme se osobně propojili i s komunitou univerzitního týmu v USA, za který Terka hraje už 4. rok. Je tam spolu s hráčkami z Nového Zélandu a Kanady. Když to počítám, tak jsme zatím navštívili „jen“ 9 zemí, ale navázali jsme přátelství i s rodiči a trenéry z ostatních nároďáků a z míst, kam se teprve chystáme!„

„Máme za tu dobu, samozřejmě i nespočet zážitků. Velká zábava byla, když jsme jeli ve Vídni tramvají a jeden z tatínků se chytil záchranné brzdy, která zafungovala hodně rychle. Nebo když naše kamarádka z Argentiny mluvila anglicky obdobně jako já a mého manžela prosila o zaslání informace na mobil se slovy:  “Alex plís send mí masáž,“ namísto message. Veselé to bylo i na společné večeři s italským nároďákem, kam nás pozvali, protože jsem rozhodila svým fanděním pro Itálii i tribunu 40 tureckých dorostenců, kteří přestali úplně fandit. Spolu s ostatními rodiči a trenéry si pamatujeme další krásné vzpomínky na společné přespávání v Berlíně, kdy jsme strávili noc ve velké tělocvičně na žíněnkách. Tehdy jsem docela dost okřikovala svého muže, aby přestal tak hlasitě chrápat, ale brzy jsme zjistili, že to byl úplně jiný tatínek vedle nás.“

„Hokej vytváří příležitost pro osobní, ale i pracovní setkání a spolupráci napříč obory. Moc důležité je propojování kamarádství mezi všemi  věkovými kategoriemi. Tolikrát zmiňovaný mezigenerační dialog má díky pozemáku dlouhou tradici a všichni od nejmenších po nejzkušenější pardály díky těm “ohnutým” hokejkám někam patří.“

„Před pár lety jsem organizovala dva větší projekty pro mládež Erasmus+  národní aktivity a dotkli jsme se i tématu bezdomovectví a  krizových situací v životě. A víte, co děti v rámci programu zjistily? Když totiž někam patříte, pravidelně chodíte na tréninky a jezdíte společně na utkání a soustředění, naučíte se tím bojovat jeden za druhého a prožijete spolu kus života. Poté v těžkých situacích a životních průšvizích se můžete spolehnout, že vám někdo z vaší komunity vždy nabídne pomocnou ruku, a taky, že na to nejste nikdy sami. Takže vytváření nových přátelství a udržování  starých přátelství je krásné, potřebné a důležité pro každého z nás. Mnohem víc než si občas připouštíme.“

„Někdo to třeba ví už dávno, ale to, že hokejová komunita má několik vrstev jsem sama za sebe pochopila až se zpožděním. Začíná to u každého hráče v rodině a jeho nejbližších spoluhráčů – kamarádů a jejich rodičů, posouvá se to přes přátelství mezi členy a jejich rodinné příslušníky v místním klubu, následně se komunita rozšiřuje napříč kluby v ČR  a pak úplně přirozeně přichází mezinárodní setkání s hráči, fanoušky, rodiči, trenéry po celém světě.“

„Hokej je týmový sport. K tomu, aby se mohl vůbec hrát, se musí sejít docela dost hráčů, rozhodčích a trenérů. A dětské hráče musí někdo doprovodit, přepravit tam a zpět, dát jim svačinku, přezout mokré boty a oblečení, utřít slzy po prohře, dovézt na rentgen nebo do nemocnice, radovat se po vítězstvích a oslavovat narozeniny a vše okolo. Ano, veškerá energie je dneska drahá.  A jak se do lesa volá, tak se ozývá. Energii, kterou věnujeme sami sobě, našim dětem a dětem okolo, našim kamarádům, přátelům nebo sousedům, se několikanásobně vrací. Nejste na světě sami. Jak říkal Jan Werich:  „Přátelství je součást lidského štěstí.“ A měl pravdu.“

„Díky pozemnímu hokeji naše dcera získala 100% stipendium na univerzitě v USA na 5 let. Můj manžel navázal pracovní a obchodní kontakty na tribunách a pomáhá s webem pozemního hokeje a titulky. Mně se díky hokeji  daří více prodávat charitativní pruhovaná trička s obrázky a informovat o tom, co obnáší naše služba rané péče www.eda.cz, která dlouhodobě pomáhá dětem se zrakovým a kombinovaným postižením.“

„Hokej je pro mě komunita, rodina, vášeň k životu. Nevím, jak přesně velká část mého života, ale aktuálně dost významná,“ zakončuje Lenka Holubcová své povídání o tom, jak moc ji hokej ovlivnil, přestože jej sama nikdy dlouhodobě nehrála.

Jak vidíte, sport se může stát vaší velmi důležitou součástí, ať už se k němu dostanete jakkoliv a kdykoliv!

-ave-