Jedním z nejsilnější českých příběhů, které náš sport pamatuje, je stříbro z olympijských her. Našim reprezentantkám se v roce 1980 povedlo něco, o čem další generace hráčů mohly jen snít, a co bude již velmi těžké napodobit. Jednou z hráček tehdejšího výběru byla Alena Mejzlíková, které nikdo z hokeje neřekne jinak než Ajka. Ta se s námi podělila nejen o to, jak celý tento historický moment vypadal, ale i o to, jak se k hokeji dostala, a co pro ni vůbec náš sport znamená.

„Začínala jsem v Trenčianských Tepliciach, městě na Slovensku kousek od Trenčína. Hokej zde byl tradiční sport společně s fotbalem a tenisem. Hřiště jsme měli jen kousek za barákem a hrály ho i sestřenice a mé kamarádky. Já jsem se chodila na tréninky koukat, až jsem jednou seběhla z kopečka a šla jsem se trenéra zeptat, jestli to můžu taky vyzkoušet. Hrozně mě to chytlo, trávila jsem na hřišti „boucháním“ do míčku každou volnou chvíli.“

„Když jsem začínala, ještě se hrálo na antuce. „Trenčanky“ si vytvořily hezký vztah se Slavií a mně se na tradičním srpnovém turnaji podařilo někoho z nich zaujmout. Ptali se mě, co chci dělat po střední škole. Já měla v plánu studovat v Bratislavě, ale slávisté mi navrhli, abych šla do Prahy. Po rodinné poradě padlo rozhodnutí, že půjdu studovat do Prahy. A jsem za to ráda, protože bez toho by asi hokej nebyl tak velkou  součástí mého života.“

„Na podzim roku 1977 jsem začala studovat na FTVS – UK v Praze a přestoupila do pražské Slavie. A začala jsem se věnovat hokeji ještě víc.“

„Jaro 1978 bylo náročné. V německém Würzburgu  se hrála kvalifikace na MS. Naše reprezentace z ní vyšla úspěšně a zajistila si postup. Samotné MS se hrálo v září v Madridě (bylo neskutečné vedro) a my se umístily na 9. místě. Z mého pohledu jsme hrály celkem dobře, I když jsme ve skupině prohrály všechna utkání (s Argentinou 1-2, s Holandskem 1-3 a s Indií 0-1), herně jsme s nimi držely krok. Slabinou bylo proměňování šancí. V utkání o 9. místo jsme porazily Nigérii 4-0. Tyto výsledky se mi nezdají špatné, bylo na čem stavět. Jenže za pár let nám svět utekl…“

„Reprezentační příprava probíhala celkem intenzivně. Pravidelné středeční dvoufázové srazy, soustředění, kontrolní testy…někde na pozadí toho všeho jsme možná měly myšlenku na letní olympijské hry, ta ale byla pro nás dost vzdálená. Někdy na jaře 1980 se o tom začalo trochu víc povídat, a to vzhledem k politické situaci, která nastala… a pak přišel bojkot OH většiny západních zemí.  Týmy těchto zemí se Her nemohly zúčastnit. Vzhledem k tomu, že my jsme byly již i účastníci MS, tak jsme poskočily ve světovém žebříčku a dostaly tak pozvání k účasti na OH. Bylo to poprvé, kdy se olympijského turnaje v pozemním hokeji zúčastnily i ženy. V turnaji startovalo „zkušebně“ pouze 6 týmů, hrálo se systémem každý s každým.“

„Pozemní hokej byl u nás v té době malým sportem, a tak se o nás moc nevědělo…ale že o nás nevěděli ani na ČSTV, bylo pro nás překvapením… kolovala v té době totiž historka, že když došlo k pozvání pozemních hokejistek k účasti na OH, nejvyšší tělovýchovný představitel řekl, aby se pozemní hokej „rychle naučily“ házenkářky abychom se jako země mohli zúčastnit a získat tak body do celkového hodnocení (bodování pro zemi bylo do 6. místa). Naštěstí naši svazoví představitelé uvedli vše na pravou míru a do Moskvy odjely ty „pravé“ pozemní hokejistky. “

„Začalo to velmi intenzivním soustředěním, kde jsme měly více trenérů, trenéry brankářů, kondiční trenéry, občas i psychologa. Největší část přípravy probíhala ve sportovním centru v Nymburce. Během přípravy jsme měly vždy jen pár dnů volno, letěly jsme na přípravná utkání do Moskvy, abychom se dostaly na umělou trávu, hrály jsme s Německem… Bylo to fakt náročné. Já jsem tehdy studovala, holky, které chodily do práce měly placené uvolnění z práce, některé měly už rodiny, takže hlídání dětí atd…. Když probíhala závěrečná nominace, tak jsem jen poslouchala, jestli zazní moje jméno. Já jsem ani nevěděla, kdo jede… To jsem musela zjišťovat až potom. Tak důležité to pro mě bylo a takové to byly emoce.“

„Trénovala nás v té době Eva Maříková a Pavol Rosa, to bylo naše duo. Eva byla vždycky ambiciózní, přísná a věřila v úspěch a medaile. My hráčky jsme měly v hlavě takový ten pocit, že nevíme, jestli na to máme (teda aspoň já). O to víc jsem měla uvnitř pocit zodpovědnosti, co největší bojovnosti… Já osobně jedu celý život spíš zápas od zápasu. Jely jsme tam s tím, že i čtvrté místo bychom braly jako úspěch.“

„Už při mojí vůbec první nominaci do juniorské reprezentace jsem byla šťastná. Když jsme dostaly teplákovky s tím velkým nápisem ČSSR, skákaly jsme s holkami na pokoji radostí. Nechci, aby to znělo jen jako nějaká fráze. Byla, a pro mě je to pořád,  skutečně velká čest. Na olympiádě ještě nesrovnatelně větší kvůli tomu pocitu, že patříš do této rodiny. Když vidíš další sportovce, je to hrozně krásný pocit uvnitř, je to velká hrdost.“

„Odlétaly jsme do Moskvy jako jedny z prvních, a byly jsme tam až do konce. Celé ty tři týdny tam byly strašně krásné, ať už samotná olympijská vesnice – ubytování, sportovní vyžití, obchody, divadlo, koncertní sál…. Pro nás to bylo všechno neznámé. Před turnajem jsme sehrály přípravné utkán se Zimbabwe, což byly z většiny jen Angličanky, co tam žily nebo studovaly. Přípravné utkání jsme vyhrály 2:0, to nám zvedlo sebevědomí. V samotném turnaji jsme s nimi jen remizovaly 2:2, což nás zaskočilo.“

„Největší respekt jsme měly ze Sovětek, ty byly vždycky o kousek dál, hlavně fyzicky. S těmi jsme, bohužel prohrály 0-2. Poté remíza se Zimbabwe. Velké překvapení byla výhra s Indií, nejen pro nás, ale pro všechny. Dokonce do éteru nejdříve šla zpráva, že jsme prohrály, a muselo se to později uvádět na pravou míru… Jeden gól dala Ida Hubáčková a já asistovala, u druhého jsme si to prohodily – Ida mi nahrála a já dala gól. Další byla výhra s Rakouskem 5-0. Tam excelovala Jiřka Čermáková, ta dávala 3 góly. “

„Najednou jsme zjistily, že nás čeká zápas s Polskem, které bylo papírově slabší, a pokud uspějeme, můžeme mít medaili. Psychika však zapracovala a svázalo nám to ruce. V utkání se nám nic nedařilo, dvě penalty jsme neproměnily, a i přestože jsme měly většinu doby míček na svých holích, tak se nám nic nedařilo. Takový klasický „zápas blbec“. Jejich brankářka neskutečně zachytala. Na hřiště ale nastoupila čerstvá síla Jana Lahodová (později Vudmasková). Tehdy se mohly střídat pouze 2 hráčky a brankařka. Janě se podařilo proměnit trestný roh a přišla velká úleva…Dodneška si pamatuju ten pocit, když se pískl konec zápasu a z nás to všechno spadlo. Kvůli tomu přišly ty hlavní emoce až na vyhlášení.“

„Po návratu domů začal, pro nás nezvyklý, zájem médií. Různé besedy po školách, fabrikách a tak. Přišly, samozřejmě, i velké sliby, co všechno se udělá. Jedním z nich byla umělá tráva. Ze slibů ale nebylo nic…Jediným přínosem byl zvýšený zájem dětí, které hokej začaly hrát. První umělka přišla až o deset let později na Slavii. A tady, si myslím, nám svět utekl…“

„Pozemní hokej je jedna ze součástí mého života od mládí až dodnes. Kromě několika let trénuju pořád trénuji… Že jsem pořád na hřišti na Slavii je znak toho, že mě to baví. Síly sice ubývají, ale nedokážu si představit, že by to nebylo. Zažila jsem s hokejem krásné i smutné chvíle. Úspěchy i neúspěchy. To ke sportu patří… . Teď je pro mě prioritou práce s dětmi. Když je to baví a rostou, když vidíš, že jsou spokojené. Z toho mám pak radost i já, to můj život naplňuje. I přesto, že to vzalo hromadu času, stálo to za to. Až s hokejem přestanu, budu konečně dohánět resty, které se mi za ty roky nasčítaly. V současnosti se na Slavii starám o to, aby to v dívčí kategorii fungovalo, aby všude byli trenéři, aby se to rozvíjelo. Jsem teď takový vypomáhající, zaskakující trenér. Něco zase nového…“

Děkujeme za celý rozhovor a pevně věříme, že se to poštěstí ještě dalším hráčům s českým lvem na dresu. Jedna z možností je již v lednu – olympijská kvalifikace v Indii!

-ave-