Na letošním halovém mistrovství světa, které vedlo k bronzové radosti českých reprezentantek se s národním týmem rozloučily tři dlouholeté opory českého ženského hokeje: Tereza Mejzlíková, Veronika Nováková a Jindřiška Neusser.

O několik měsíců později se se svojí reprezentační kariérou rozloučil i kapitán mužské reprezentace Martin Hanus.

Jako rozloučení jsme si pro vás připravili čtyři rozhovory, které vám přiblíží reprezentační kariéru každého z nich. Dnes jsme si pozvali slávistickou odchovankyni Veroniku Novákovou.

Jak reagovala Veronika na první nominaci? Ke komu Veronika vzhlíží? A jak těžké je sjednotit hokejový a každodenní život?

Pojďte se s námi podívat jaké to bylo pro Veroniku více než 10 let reprezentovat Českou republiku v pozemním hokeji.

 

Kdy tě poprvé nominovali do národního týmu a jaké jsi z toho měla pocity?

,,Poprvé jsem byla nominovaná tuším v roce 2011 do celku U16 na ME, které se odehrávalo v Praze. Byla jsem hodně překvapená, ale zároveň štěstím bez sebe.”

Byl národní tým tvým cílem před první nominací nebo to pro tebe bylo překvapení?

,,Přestože pocházím z hokejové rodiny, tak jsem začala hrát hokej celkem pozdě, kolem 10-11 let. Takže při mé první nominaci jsem byla celkem překvapená, jelikož jsem hokej hrála 4. rokem.“

Měla jsi nějaké vzory, ke kterým jsi vzhlížela?

,,Vždycky byl, je a bude můj táta, Petr Novák. Jako hráč na hřišti i mimo něj.“

Jaký zážitek je pro tebe nejsilnějším zážitek za působení v národním týmu?

,,Musím vypíchnout dva okamžiky, který mi vždycky navodí husí kůži jen když o tom mluvím. První určitě zápas na Mistrovství Evropy v Amsterdamu s národním týmem žen, kdy jsme hrály s domácími na Wagner Stadionu před skoro 10 tisíci diváky. Přála bych takový pocit a pohled každému hráči, alespoň jednou za jeho kariéru. A druhý okamžik, když jsme vyhrály zlato na halovém ME s U21 v roce 2017, kdy můj táta byl s Lukášem Nocarem skvělé trenérské duo a moje mladší ségra Natálie hrála v útoku. Tak to považuji za krásný okamžik, jelikož jsem to mohla sdílet i s těmi nejbližšími.“

Jaký turnaj/umístění národního týmu je pro tebe nejvýznamnější?

,,Mám tu opět dva okamžiky a to obě medaile z halového turnaje. Již zmíněné ME s U21 ve Vídni a zlatá medaile. A jako další turnaj je určitě bronzové umístnění na halovém ME žen v Minsku, kdy jsme na nájezdy porazily legendární sousedky – němky.“

Co pro tebe bylo za působení v národním týmu největší výzvou?

,,Pro mě určitě disciplína a time management. Celý život to hrajeme především z čisté “lásky” ke sportu, ale zároveň váš osobní život musí běžet také, protože právě to vám bude tvořit budoucnost, až pověsíme hokejky na hřebík. Takže i přes to, že člověk trénuje jako profesionál, tak musí stále makat na své “nehokejové” kariéře. Já jsem to tak vždycky měla. Hokej byl vždycky pro mě místem, kde jsem věděla, že mohu mentálně vypnout, ale ne vždy se mi chtělo vstávat v 6:30 do posilovny a pak letět na zkoušku nebo do práce. A o osobním životě ani nemluvím. Člověk musel obětovat hodně víkendů, kdy jeho kamarádi sjížděli Vltavu na člunu, mezitím co my jsme běhaly za balónkem. Takže abych to shrnula, určitě výzva byla prioritizace a disciplína i mimo tréninky.“

Jaký z reprezentačních celků, kterým jsi byla součástí pro tebe byl ,,dream team“? (nemusí být úspěchy, jde mi o subjektivní pocit)

,,Paradoxně pro mě byl ,,dream team“ v roce 2011. S dívkami do 16 let jsme skončily na 3. nepostupovém místě, prohrály na nájezdy, a tak ztratily šanci o postup do elitní skupiny mistrovství Evropy. Takhle to zní jako big sad story, ale na tom turnaji jsem měla pocit, že od první po poslední hráčku jsme všichni na stejné vlně. Měly jsme skvělou chemii v týmu, turnaj se hrál doma v Praze, a byly jsme pod vedením super realizáku. S některými jsme pak postupovaly až do ženské složky nároďáku a zůstaly kamarádkami do dnes i mimo hřiště.“

Jaký z trenéru národního týmu na tebe měl největší vliv a nejvíce ti pomohl v rozvoji?

,,Jak už jsem zmínila, největší vliv na mě měl určitě můj táta, Petr Novák. Měla jsem tu čest, že mě trénoval v mladistvých reprezentací, kdy jsem byla asi nejvíce “tvárná”. A i když nebyl zrovna chválící typ, tak rozbory v autě, na cestách domu ze mě udělal hráčku, kterou jsem dnes. Ale ještě bych moc ráda zmínila trenéry, ke kterým jsem se dostala v ženské reprezentaci, a to Filip Neusser, který díky jeho důvěře vůči mně, ve mně probudil sebejistotu, která hraje kolikrát tu nejvyšší roli. A zároveň Daniela Hejreta, který mě posunul fyzicky.“

Jak bys popsala svůj vývoj v národním týmu v jedné větě?

,,Tvrdá práce přebije i talent.“

Když se podíváme zpátky, jak bys po všech těch letech zhodnotila svoji kariéru v národním týmu?

,,Já jsem spokojená. Vždycky jsem se snažila makat tak, abych mohla jít příkladem ostatním. Každý zápas jsem na hřišti nechala své maximum, i když mě to stálo pár modřin, zlomenin a podobně. Ale jsem spokojená. Byla jsem sama s sebou na hřišti i mimo něj.“

Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Bude v nich mít hokej své místo?

,,Cítila jsem, že teď momentálně nemám kapacitu dát hokeji to, co bych chtěla a měla. A jak se říká, v nejlepším se má přestat, že?

Snažím se teď věnovat sama sobě, jak v pracovním, tak osobním životě. Užívám si větší prostor volnosti, kdy mohu vyjet na víkend mimo Prahu a nestresovat se, že musím někde být. Hokej bude mít navždycky místo v mém životě. Stále hraji za Slavii, se kterou jezdíme pravidelně na mezinárodní turnaje. A ráda bych ještě dále motivovala mladší holky ke kombinaci pozemáku a vysoké školy v USA, kde jsem získala svůj magisterský titul. Pár holek už tam je, ale myslím si, že máme tolik šikovných holek, které by dostalo stipendium raz dva. Ten zážitek, to zázemí, které v Americe mají bych přála zažít každému, proto jsem i v kontaktu s agenturou, která tyto výjezdy uskutečňuje.“

Jaká si myslíš, že je budoucnost českého národního týmu?

,,Myslím si, že teď mají holky zas o něco víc možností než jsme měly v minulosti. Díky projektu ,,Olympijský sen“ má národní tým super koncepci. Doufám, že se budou pohybovat v těch TOP týmech Evropy né-li světových.“

Co bys vzkázala všem, co momentálně bojují o nominace do národních celků?

,,Ať neztrácejí naději a tvrdě makají. “Hard work always pays off.”

Proč si myslíš, že by rodiče měli dát své děti na pozemák?

,,Díky kolektivnímu sportu dítě Rozvíjí pohybové dovednosti a celkově prospívá jejich zdravému vývoji. Učí je také disciplíně a pomáhá budovat sociální vazby v rámci týmové spolupráce. Díky pozemáku se dítě dostane do skvělého kolektivu a může díky němu procestovat i svět. Ta konkurence není tak veliká, jako ve fotbale nebo ledním hokeji, proto, když to dítě bude bavit a zůstane u toho, pozemák mu/jí může otevřít dveře do světa.“

 

Veronika nastupovala za Českou republiku 11 let a za svou reprezentační kariéru odehrála 86 utkání v seniorských výběrech.

Tímto děkujeme za krásný rozhovor a za roky tvrdé práce a reprezentování naší země.

Děkujeme.

-kik-