Trojici žen uzavře další háčka původem ze Slávie – Tereza Mejzlíková. Dlouholetá opora a kapitánka národního týmu se rozloučila se svojí mezinárodní kariérou po halovém mistrovství světa v Jihoafrické republice.
Jaké byly roky reprezentování pro Terezu? Jaké jsou její největší zážitky a kde vidí český hokej v budoucnosti?

Pojďme se podívat na reprezentační kariéru Terezy Mejzlíkové.

 

Kdy tě poprvé nominovali do národního týmu a jaké jsi z toho měla pocity? 

,,Vůbec poprvé do národního týmu jsem se dostala už v mládežnických kategoriích. Tehdy jsem tomu ještě nepřikládala takovou váhu, brala jsem to jako takový přirozený vývoj, když nejste úplně špatný hráč, tak postupem věku dostáhnete do reprezentace. Nikdy jsem o sobě neuvažovala jako o skvělé nebo něčím výjimečné hráčce, proto jsem si vždycky myslela, že jsem se do výběru dostala spíš za odměnu a odvedenou práci. Proto, že jsem se snažila a trénovala, jak se patří. Podobně jsem to měla i po postupu do seniorského národního týmu. Myslela jsem, že mám prostě štěstí. Až později jsem si začala uvědomovat, že to je doopravdy pocta a že jen se tam dostat nestačí. Myslím, že u nás není zase tak těžké se do reprezentace dostat, jako spíš se tam udržet a uvědomit si, že člověk na sobě musí makat ještě víc a obětovat tomu svůj volný čas a energii.“

Byl národní tým tvým cílem před první nominací nebo to pro tebe bylo překvapení?

,,Jak už jsem řekla výše, byl to pro mě spíš přirozený vývoj. Cílem pro mě spíš bylo odvádět co nejlepší výkony a být týmu prospěšná. Dokázat reprezentovat na mezinárodním poli se ctí a trochu pozvednout český pozemák v očích ostatních národů. A to se nezměnilo.“

Měla jsi nějaké vzory, ke kterým jsi vzhlížela? 

,,Byli to všichni ti hráči, které jsem vídala ve finále světových i evropských soutěží. Neměla jsem nikdy vyloženě vyhraněný vzor nebo že bych toužila hrát jako někdo konkrétní. Je jedno jestli to byla slavná Holanďanka nebo skoro neznámá hráčka soupeřova týmu. Obdivovala jsem vždycky spíš to, když dotyčná osoba uměla hrát s klidem a rozvahou, nehroutit se z vlastních chyb a dokázala být prospěšná týmu, i když třeba nedává góly nebo nepředvádí 3D kličky. To pro mě bylo to, co jsem hledala u těch top hráček a čím jsem se chtěla inspirovat a jak sama hrát.“

Jaký zážitek je pro tebe nejsilnějším zážitek za působení v národním týmu? 

,,Je jich víc. Jmenovat ale musím určitě ME v Amsterdamu v roce 2017. Poprvé zkušenost s tím TOP hokejem, o kterém jsme všechny snily. Byl to úplně jiný svět. Veškerá organizace, péče a stadion – bylo to velkolepé. A zvlášť zápas s domácím Holandskem byl něco. I přesto, že jsme prohrály a já z něj odešla se zlomeným nosem, bylo skoro neuvěřitelné hrát před osmitisícovým publikem a proti hvězdám, které vídáte spíš v televizi nebo na sítích. Fanoušci byli skvělí a když jsme po zápase odcházely z šaten, tleskali i nám, plácali si a fotili se. Tehdy to pro mě bylo skoro jako malá Olympiáda :)). Přesto, že jsme z toho turnaje odjížděly s až 7. místem, pro mě to vždycky bude něco, na co budu vzpomínat pozitivně a s nadšením.

Jaký turnaj/umístění národního týmu je pro tebe nejvýznamnější?

,,Jeden z nejvýznamnějších turnajů a zároveň umístění pro mě je určitě halové MS v Lipsku v roce 2015. Vybojovali jsme tam bronz, což byl takový první obrovský úspěch a myslím, že díky tomu jsme i do budoucna získali všichni důležité sebevědomí a víru, že jsme schopni se poprat i s hokejovou špičkou. Věřím tomu, že i tahle událost pak vedla k tomu úspěchu, že jsme pak hned v létě postoupily do té nejvyšší divize ME a dostaly se tak mezi elitu i venku, ne jen v hale. Ten turnaj byl pro mě významný ale i z osobního důvodu. Zranila jsem si koleno a jen 6 měsíců před HMS jsem musela podstoupit plastiku předního křížáku. Prožila jsem si tehdy docela peklo, jak fyzicky, tak emocionálně, nevěřila jsem, že vůbec dokážu znovu bez problémů běhat, natož pořádně hrát. Ještě pár týdnů před turnajem jsem brečela zoufalstvím, že to nemůžu zvládnout. Ale nevzdala jsem to, zakousla se a udělala maximum. Když jsme pak v Lipsku stály na bedně s medailí na krku, byl to pro mě zlomový a nezapomenutelný moment.“

Co pro tebe bylo za působení v národním týmu největší výzvou? 

,,Samotné působení v národním týmu pro mě byla výzva. Zvlášť, když jsem si začala pořádně uvědomovat, jak je to důležité. Jsem zastánce toho, že být v národním týmu je čest a hráči by se měli chovat podle jistého kodexu, být poctiví a pracovat na sobě i mimo tréninky. Mnohdy pro mě byla spíš výzva, abych věci nebrala až příliš vážně a dokázala se uvolnit a neřešit tolik vlastní chyby nebo selhání. Velká výzva pro mě v tomhle ohledu bylo i kapitánství. Naplnění funkce kapitána v takové formě, jak by to mělo být, bylo pro mě dost důležité, ale taky někdy těžké. Nejsem přirozený leader, nerada vyčnívám, jsem spíš týmový hráč než vedoucí, takže pro mě občas nastávaly nekomfortní situace. I když to ale někdy bylo náročné, té role jsem si vážila a byla odhodlaná být tu pro tým, jako opora těm, co to potřebovali, jít příkladem a dělat vše, co bylo třeba a co tým posune.“

 

Jaký z reprezentačních celků, kterým jsi byla součástí pro tebe byl ,,dream team“? (nemusí být úspěchy, jde mi o subjektivní pocit)

,,Dream team“ je pro mě asi tým z posledních řekněme cca 4 let. Máme v týmu hráčky, se kterými jsem v nároďáku hroznou spoustu let, zažily jsme spolu nespočet akcí a víme, co jedna od druhé očekávat, a za druhé jsou ho součástí už i nadějné ,,mlaďošky“, které jsem si hrozně oblíbila a čerpala od nich tu energii a sílu (.. i přesto, že byly některé třeba o 15-20 let mladší :D)“

Jaký z trenéru národního týmu na tebe měl největší vliv a nejvíce ti pomohl v rozvoji? 

,,Bylo víc těch, co mě formovali, takže nedokážu zmínit jen jednoho. 

Velký vliv měl na mě určitě Chris Faust – dokázal ve mně vbudit sebevědomí a víru v to, že dokážeme větší věci. Otevřel nám oči a taky dveře do profi světa. Ukázal nám důležitost přítomnosti fyzioterapeutů a doktorů u týmu, správné životosprávy, pozitivního přístupu k hráčům. A mohla bych pokračovat. 

A pak je tu Dan Hejret, náš kondiční trenér, pro mě taky mentor a něco jako guru. Přiblížil nás ještě víc profesionalitě vrcholového sportu. Kromě toho, že posouval naše výkony za hranice, o kterých bychom dřív pochybovaly, a snažil se z nás udělat atletky a zároveň “silačky”, abychom byly co nejlépe připravené na vše, co nás v nejvyšších soutěžích čeká, tak se nám také snažil vštípit zásady správného stravování a všeho, co souvisí s výkonem a pomůže našemu organismu. Hrozně jsem se toho od něj naučila. Ať už je to individuální přístup ke zlepšování výkonu, nebo jeho neustálá snaha vzdělávat sám sebe a díky tomu i své svěřence. Odnesla jsem si od něj obrovskou spoustu zkušeností a poznatků, kterou doufám jednou budu předávat i já.“

Jak bys popsala svůj vývoj v národním týmu v jedné větě? 

,,Amatér s chutí a snahou být profesionální sportovec ve všech ohledech.“

Když se podíváme zpátky, jak bys po všech těch letech zhodnotila svoji kariéru v národním týmu?

,,Byla jsem v národním týmu víc let svého života, než jsem v něm nebyla. Bezmála 20 let, a to jen v tom seniorském. Upřímně si nedokážu představit, že budu bez toho, i když už jsem dospěla k tomu rozhodnutí, že je na čase skončit a přenechat místo mladším s větší dávkou energie a potenciálem, a myslím, že je to tak dobře. Jak bych ale měla zhodnotit svoji kariéru? To asi nedokážu. Já nikdy netoužila po osobních úspěších jako třeba ocenění nejlepší hráčky nebo střelkyně. Vždycky mi záleželo spíš na výkonu celého týmu a jeho vizitce v našem ,,pozemáckém“ světě, takže odrazem by mohly být asi všechny úspěchy a neúspěchy našeho týmu. Můžu jen říct, že sama za sebe jsem udělala v daném čase maximum a z té špetky talentu snahou a pílí vykřesala něco, díky čemu mi bylo dovoleno bojovat za národní tým a reprezentovat ČR, a toho si budu vždycky vážit.“

Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Bude v nich mít hokej své místo? 

,,Rozhodně. Určitě bych ráda pomohla českému hokeji v jeho rozvoji dál. Mám už nějaké zkušenosti s trénováním a působením u mládežnických kategorií, tak možná v tomhle směru. Ráda bych ale něčím přispěla i u seniorského týmu. Myslím, že by bylo fajn něco z toho, co mi bylo dáno, předat dál.“

Jaká si myslíš, že je budoucnost českého národního týmu? 

,,Ve hvězdách :)) Ale v tom směru, že si myslím, že to, jak se to teď uchopilo, by mohlo český hokej posunout ještě dál. Záleží sice na spoustě faktorů, ale myslím, že je to správná cesta, po které by se mělo jít. Pevně věřím, že se tak holky postupem času dostanou na Olympijské hry a že budou zářit.“

Co bys vzkázala všem, co momentálně bojují o nominace do národních celků? 

,,Bojujte, stojí to za to! To vše, co do toho musíte dát, se vám mnohonásobně vrátí. Tahle cesta není lehká a není taky pro každého, ale to úsilí a obětování volného času a energie nejsou zbytečné. Není to vlastně žádná oběť, je to něco, co vás zocelí a posune nejen ve sportu, ale v celém vašem životě. Dejte do toho všechno!“

 

Tereza nastupovala za Českou republiku 20 let a za svou reprezentační kariéru odehrála 209 utkání v seniorských výběrech.

Tímto děkujeme za krásný rozhovor a za roky tvrdé práce a reprezentování naší země.

Děkujeme!

-kik-